Čeština versus němčina O českém národě (kapitola 5.)

Profesor Mojmír Grygar

Mojmír Grygar 
22.54.2019
Český historik a bohemista Mojmír Grygar přináší další inspirativní úvahu o Češích, naší historii a o českém jazyce. Napsal ji pro čtenáře Nové republiky, za což děkujeme.

1. V roce 1861 vyšla v Heidelberku anonymní brožura s názvem Germanisierung oder Tschechisierung? (Germanizace nebo čechizace?). Autor – pražský Němec T. Pisling –zahájil svou úvahu připomenutím incidentu, který ho nedávno nepříjemně překvapil a zaskočil: v hostinci v centru Prahy se ho číšník česky zeptal, co si přeje. Česky položená otázka pana Pislinga šokovala – nikdy dřív se mu nestalo, že by se číšník odvážil oslovit neznámého hosta jinak než německy. Na vině byla změna politického klimatu, kdy pád absolutismu a přijetí konstituce uvolnily dosud potlačované české národní ambice a zájmy.

Pan Pisling, navzdory nepříjemným novotám, prohlásil, že český národ, postrádající šlechtu, patriciát a bohaté měšťanstvo, nespasí dovolávání se historických práv; železný zákon průmyslového rozvoje znemožní jim a všem malým národům uplatnit se jako skutečné síla v nelítostném boji peněz a moci; nové časy hospodářského rozvoje nemilosrdně odhodí všechny nepotřebné iluze, představy, mýty: „Čechy (Böhmen) jsou nezvratně odkázány na alternativu – buď budou české, nebo německé; jedna strana musí být kladivem, druhá kovadlinou, žádné vyrovnání není možné.“ Po šedesáti letech tento názor převzali němečtí – nacističtí a sudetští – šovinisté a jen prohraná válka jim zabránila, aby uskutečnili svůj sen a cíl.

Pan Pisling nebyl se svým antičeským názorem sám. Několik příznačných citací různých autorů z poloviny a konce 19. století nabídne širokou paletu negativních reakcí, kolísajících od nepříjemných pocitů a povýšené shovívavosti až po výzvy k násilnému řešení národnostních sporů v korunních zemích.

„Tihle Češi jsou jako hmyz Germánstva. Kdo je má, ten se musí škrábat. Ale nebezpeční nejsou.“ (J.W. Streubel, důstojník,1870)

„Čechy jsou svojí přírodou a geografickou polohou podstatnou součástí Německa... Jde o zemi, která je hmotou našeho těla, tepnou sahající do našeho srdce, a její oddělení by znamenalo zmrzačení našeho vlastního těla... Nepřátelské, jedovaté parazity nesmíme nechat rýt ve dřeni německého dubu...“ (Moritz Wagner, geograf,1848)

„Češi mají pouze jazyk jako vývěsní štít svých národních choutek; jejich vzdělanost je německá, jejich kultura je německá... Židům v Čechách se snad nyní vyjasní, jsou-li Čechy, nebo Němci. Němečtí křesťané se ale musí v Čechách těsně přimknout k židovským Němcům, aby společně posílili Němectvo.“ (Adolf Jellinek, židovský kazatel,1848)

„My musíme slovanskou hroudu udržet, ať to stojí cokoli. A kdyby přitom slovanský element upadl do zkázy, nastala by situace, který by nebyla neužitečnou pro upevnění štěstí korunních zemí.“ Za citaci stojí také následující výrok o „ostudném“ chování českých pánů po bitvě na Bílé Hoře a o spáse, kterou českým zemím přinesli němečtí přistěhovalci: „Co by bylo z Čech, které jejich synové po bitvě na Bílé Hoře ostudně opouštěli, kdyby nepřišli obyvatelé z Falcka, Rakuska, Pasova, Bavor, Tyrol atd., aby této zemi sloužili jako učenci, umělci a řemeslníci?“(Albrecht Tebeldi, vlastním jménem Carl Beidtel, právník,1849)

Podobné názory sdílela u nás, bohužel, většina Němců, zejména vzdělanců, politiků, právníků, historiků, a to nejen v době zostřených národnostních bojů v roce 1848, ale i později, kdy se v Rakousku začaly šířit myšlenky západního liberalismu. Dokládá to následující výrok Theodora Mommsena, historika starověku, který v roce 1902 získal Nobelovu cenu za literaturu: „Buďte tvrdí! Rozum lebka Čechů nepřijme, ale ranám i ona porozumí... Jde o všechno; podlehnout znamená zahynout.“ (Článek označený iniciálami vyšel ve vídeňské Neue Freie Presse 30.9.1897.)

Hitler si opravdu nemusel nic vymýšlet, měl na co navazovat.

2. Rok po rakousko-uherském narovnání, které v Českých zemích vzbudilo odpor a vzdor, přijel do Prahy císař František Josef, aby odhalil nový most nesoucí jméno císařovny, později císařovo (pražané mu říkali Eliščin most). Protože slavnost se konala 21. června, v den popravy českých pánů, českou veřejnost nebylo třeba příliš nabádat, aby císařův průvod a slavnost na nábřeží dokonale přezírala. Když císař při projížďce městem slyšel jen německý jásot a na ozdobných nápisech viděl jen německý text, s uspokojením prohlásil: „Praha svůj německý ráz vskutku nezapře!“

V roce 1902 přijel z Drážďan do Prahy básník Guillaume Apollinaire; když se před nádražím chodců německy ptal na nejbližší vhodný hotel, udivilo ho, že nikdo na jeho otázku nereaguje. Zkusil proto franouzštinu a muž, kterého se ptal, odpověděl: „Mluvte francouzsky, pane; my cítíme k Němcům ještě větší zášť než vy Francouzi. Nenávidíme je, protože nám chtějí vnutit svůj jazyk, protože využívají náš průmysl, naši půdu, která plodí všechno, víno, uhlí, drahé kamení i vzácné kovy, všechno mimo sůl. V Praze se mluví jen česky. Ale oslovíte-li někoho francouzsky, pak – bude-li umět – rád vám vždycky odpoví.“ (G. Apollinaire, Kacíř a spol., 1965,10.)

V padesátých letech jsem byl svědkem toho, jak profesor Jan Mukařovský při vzpomínce na studentská léta před první světovou válku připomněl drobnou příhodu, která nebyla tak zanedbatelná, jak by se na první pohled zdálo. Do Prahy tehdy přijel z Vídně francouzský velvyslanec, známý spisovatel Paul Claudel, aby se v rámci svého programu seznámil s posluchači francouzštiny. Když je oslovil „vous Autrichiens“, studenti hned protestovali – „nous ne sommes pas Autrichiens, nous sommes Tcheques“ (nejsme Rakušané, jsme Češi). Francouzský diplomat byl tedy o národnostní situaci v Čechách informovám méně než Apollinaire, který přijel do Prahy jen na skok.

Když Hitler po obsazení celého Československa (německá armáda se nezastavila na hranicích Slovenska) přiletěl do Prahy a z okna Hradu se díval na město, měl hrdý pocit, že totální germanizace města proslaveného Karlem IV. je jen otázkou času. V Hitlerově doprovodu byli odborníci, kteří vypracovali plán umožňující rychlou změnu národnostní situace města – Prahu rozdělili na část ryze německou se středem v Dejvicích, odkud by se Češi museli vystěhovat do čtvrtí, jež by jim byly dočasně přiděleny. Kdyby válka nevytvořila mimořádnou situaci, kdy se na první místo dostalo intenzivní využívání prosperující průmyslové a zemědělské výroby v Čechách a na Moravě, rychlá germanizace Prahy by nedala na sebe dlouho čekat.

3. Uvedené názory, informace a historická data nemohou zachytit a vyložit složitou národnostní situaci v Českých zemích v rozhodujících okamžicích novodobých dějin, ale bezpochyby poskytnou látku k přemýšlení o tom, jakým způsobem se vyvíjely vztahy mezi češtinou a němčinou (Čechy a Němci) v uplynulých dvou stoletích. U nás i jinde v Evropě se na konci 18. století začaly prosazovat významné společenské změny. Nástup měšťanstva, sebevědomého třetího stavu, začal otřásat staletými feudálními poměry.

Povinná školní docházka, zavedená Marií Terezií, výrazně posílila gramotnost a sebevědomí českého lidu. Dalekosáhlé reformy Josefa II., inspirované převratnými myšlenkami osvícenství, ukončily monopol katolické církve a omezily závislost poddaných na majitelích velkostatků. Na druhé straně císař, aby upevnil centrální moc, nařídil povinnou výuku němčiny i na základních školách. Alois Jirásek v románu F.L.Věk, velkolepé fresce zachycující stěžejní momenty dějin na úsvitu obrození, líčí v jedné z úvodních kapitol, jak trpce tuto novotu nesl dobrušský kantor Havránek: „Kam se poděje naše řeč? Co z ní bude, když ji vyhánějí i ze škol? Co chtějí tam nahoře? Aby z nás nebo vlastně z mladého pokolení nadělali Němců.“

Synové českých, moravských a slezských rodin mohli získat vzdělání jen na německých školách, které ovládaly církevní řády, Piaristé, Křižovníci, Premonstráti. Pokud jde o dívky, přístup ke vzdělání jim byl zcela uzavřen. Němcová, Rajská, Světlá a další české spisovatelky musely vynaložit velké úsilí, aby se mohly podílet na národním lidovýchovném díle. Trvalo to ještě dlouhá desetiletí, než se výuka češtiny dostala na gymnázia a do škol vyššího stupně. Tak se stalo, že významní čeští spisovatelé, kněží, umělci, právníci, novináři byli zpočátku odkázáni na německé školy a že znalost spisovné češtiny doháněli až později, když se dostali do kontaktu s vlasteneckým hnutím. Platí to právě tak o Jungmannovi, Palackém a Riegrovi, jako o Máchovi, Smetanovi, Mánesovi nebo později o Zeyerovi a dalších českých vzdělancích.

Situaci komplikovala neustálenost spisovné češtiny – její slovní zásoba i gramatika nebyly ještě ani v druhé polovině 19. století ustáleny, a kodifikace pravidel se proto stávala předmětem diskusí a sporů. O potížích, na které naráželo vydávání českých knih, svědčí skutečnost, že v jednom vydání Hankových básní v padesátých letech tiskař musel písmena opatřená diakritickými znaménky nahradit číslicemi, protože české typy neměl v zásobě (č nahradila 4, š – 5 ap.) Leckoho by dnes také překvapilo zjištění, že první česky pronesená univerzitní přednáška v Praze se konala až v roce 1880 (šlo o lekci Josefa Durdíka, profesora estetiky), tedy před 140 lety!

4. Kritik a publicista Hubert Gordon Schauer v článku Naše dvě otázky, uveřejněném v roce 1886 v časopise Čas, zpochybnil nedotknutelné cíle českého národního hnutí provokativním nastolením otázky, zda má český národ sdostatek sil, aby si vytvořil svébytnou národní kulturu. Jeho otázka, zda by nebylo prospěšnější prosazovat své cíle v rámci německého národa, vyvolala příval kritiky. Proti Schauerovi vystoupili zejména vlastenci starších generací a jejich kritika mířila i na Masaryka, kterého odsuzovali za to, že začal vydávat německy psaný vědecký časopis Atheneum, kde se dokonce odvážil zpochybnit pravost starobylých českých rukopisů, jejichž lyrické básně zaujaly dokonce i samého Goetha.

Ještě větší odpor českých vlastenců vzbudila jeho obhajoba židovského mladíka, který byl obžalován z domnělé rituální vraždy v Polné. Masaryk této kauzy využil ke kritice antisemitismu jako lidové pověry podporované klérem, aristokraty i mnohými vzdělanci. V této souvislosti Masarykovi odpůrci využili všeobecný nesouhlas české veřejnosti s Schauerovými pochybami týkajícími se budoucnosti českého národa. Masaryk Schauerův postoj k české otázce nesdílel, a dal to také najevo, ale přesto jeho konzervativní kritici nemohli zapomenout, že to byl on, kdo se talentovaného absolventa Vídeňské univerzity, syna chudého tkalce, ujal a přizval ke spolupráci.

Schauerův skepticismus nevyvěral z nedostatku národního vědomí, ale z kritického hodnocení aktuální situace, kdy nejen němečtí nacionalisté, ale i liberálové považovali české národní hnutí za odsouzené k zániku. Podobný postoj zaujal vůči Čechům i Karel Marx; po porážce revoluce v roce 1848 předvídal – a měl pravdu –, že v budoucnosti Čechy nic dobrého nečeká – ať zvítězí Němci, nebo Rakousko, vždy se s nimi bude jednat jako s poraženými. Budoucnost to potvrdila.

Přestože České země významným podílem přispívaly k hospodářskému, kulturnímu, vojenskému a demografickému rozmachu monarchie, byli to paradoxně Maďaři, ovládající zaostalé, málo prosperující Uhry, kterým se v roce 1867 podařilo dosáhnout rovnoprávného postavení. Označit postoj českých politiků a veřejnosti k proměně monarchie v Rakousko–Uherské dvojstátí jako zklamání, by plně nevystihovalo jejich příkré pocity a reakce.


5. Jedním z významných představitelů českého veřejného života, kteří Masarykovu činnost posuzovali s nedůvěrou, byl Jan Neruda. Přesto i jeho vztah k národu se stal předmětem diskuse – dokonce i jemu hrozilo, že bude, jak se stalo krátce na to Karlu Sabinovi, prohlášen za škůdce národa a vykázán z české společnosti. Klíčovou roli v této kauze sehrál Nerudův přítel Vratislav Šembera. Zdrojem pomluvy byla série anonymních článků ve vídeňském listu Morgenrevu 1870, obsahující nelichotivé charakteristiky významných osobností české kultury a politiky. Autorem statí byl Šembera, ale podezření padlo na Nerudu, kterému se jen s potížemi podařilo odvrátit hrozící prokletí.

Této nebezpečné epizodě předcházel Šemberův pokus přemluvit Nerudu, aby neztrácel síly v provinční Praze a pokusil se jako novinář a spisovatel uplatnit ve Vídni. Šembera byl přesvědčen, že v císařské metropoli získá zasloužený ohlas v Rakousku, v Německu, a tím i v celé Evropě. Nikoho, kdo sledoval Nerudovu publicistickou, literární a společenskou činnost, by nepřekvapilo, že dobře míněnou radu vídeňského přítele odmítl. Jako mladý autor se před lety bouřil proti zaostalosti, zkostnatělosti a zpátečnictví české literatury. V článcích i ve verších napadal obhájce „čistoty“ a „neposkvrněnosti“ české kultury („ať si pojde písemnictví, jen když bude panenské“); proti omezenému lpění na ryze domácích zdrojích literatury a umění vyzvedával kosmopolitní kulturu, která sbližuje národy společnými myšlenkami a cíli – v centru jeho pozornosti byla svoboda a aktuální sociální a osvětové otázky.

V sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy se třídní skladba české společnosti začala měnit, zájem o nezištnou práci „na národa roli dědičné“ klesal a dřívější obětavé zaujetí ustupovalo zásadě „platit hotovými“. Exaltované vlastenectví Nerudových pozdních let („tebe bych národe, tebe bych nepřežil!“) pochopíme jen tehdy, jsme-li s to sledovat proměny českého národního hnutí na konci století, kdy se obrana češství a kultivace národního vědomí prosazovala v složitějších politických, ideových, kulturních a třídních poměrech. Když Julius Zeyer na konci osmdesátých let vydal román Jan Maria Plojhar, Masaryka ani jeho mladšího přítele Machara Zeyerovo pojetí vlastenectví neuspokojilo – bylo neseno příliš romantickým, elegickým prožitkem vlastenectví, který v době, kdy se probouzely a a radikalizovaly lidové vrstvy, bylo spíš ohlasem prvotních iluzí o tom, že aristokracie sehraje v národním probuzení významnou úlohu.

- - -

ZDROJ >>