Co se můžeme naučit od generace Grétiných obdivovatelů aneb Blbneme: Evropanům klesá IQ. Od 70. let každá další generace hloupější. Bezhlavé opakování aktivistických frází jako cesta ke kariéře? Studie to potvrzují. Děti učí rodiče nemyslet. Spíše dříve než později přijde pád

Sociolog Petr Hampl

Petr Hampl
13. 9. 2019  blog autora a ProtiProud
PETR HAMPL se zabývá příčinami hloupnutí populace, jež je vynikající živnou půdou pro řadu rychlokvašených ideologií dneška - a ty zase základem pro rychlé kariéry nemyslících počítačových generací.


Margareta Meadová je nejslavnější antropoložkou všech dob. Na konci 60. let se stala mediální hvězdou a všeobecně respektovanou intelektuálkou díky závěrům, které učinila na základě pozorování domorodých kmenů v Tichomoří. Podle Meadové je kořenem všeho zla neuspokojená sexuální potřeba. Kde si lidé dopřávají všech druhů erotických aktivit bez jakýchkoliv omezení, tam jsou šťastní, přátelští, nezávidí si a nevedou války. To bylo přesně to, co chtěla slyšet americká intelektuální veřejnost, jejíž názory byly právě formovány květinovým hnutím a studentskými revolucemi.

Problémy se objevily až teprve, když o několik let později přijeli na stejné ostrovy jiní antropologové. Zkoumali stejné kmeny a v několika případech dokonce mluvili s domorodci, kteří byli zapojení do výzkumů Meadové. Naskytl se jim naprosto jiný obraz. Našli kultury s vysokou mírou násilnosti a další zase puritánské. Tam, kde mluvila o volném sexu, tam objevili kult panenství. Americká antropologická společnost to nejdříve řešila disciplinárními řízeními proti kritikům Meadové, ale nakonec jim musela v tichosti dát za pravdu. O americké antropoložce se dnes píše ve všech učebnicích, ale o konkrétních zjištěních se toho moc neuvádí.

Doba se mění

Pro nás je zajímavější kniha Culture and Commitment z roku 1975. Meadová v ní s odkazem na své antropologické výzkumy tvrdí, že existují různé druhy společností podle generačních vztahů. V některých kulturách je tomu tak, že starší lidé mají více zkušeností a předávají je těm mladším – což je běžné a intuitivní. Podle Meadové ale existují také kultury, kde je tomu obráceně. Děti nebo velmi mladí lidé tam toho vědí o životě mnohem víc, a staří se k nim chodí poučit. Logickou otázku, kde ty vědomosti mohli získat, Meadová vůbec nepokládá. Tvrdí ovšem, že americká společnost se na začátku 70. let překlopila z jednoho režimu do druhého. Starší lidé už nechápou, co se děje a musejí se ptát svých dětí a vnoučat. Typickými důležitými tématy jsou vyčerpání zdrojů a nová lidská práva. Klimatickou změnu tehdy ještě neznali, Zeměkoule se začala oteplovat až po vypsání příslušných grantů.

Jenže k civilizační změně nedošlo. Místo toho následovala reaganovská revoluce s návratem staromódního antikomunismu, rodinných hodnot a svobodného podnikání.

Vlastně by to celé nestálo za řeč, kdyby se stejná myšlenka nezačala znovu objevovat v nejrůznějších pokrokářských médiích. Meadová není citována (tak staré knihy noví humanitní intelektuálové nečtou), nicméně její náhled je použit. Doba se změnila. Dospělí nevědí, o co jde. Postpubescenti světu rozumí a rádi je poučí. „Starším lidem není vždy dáno přistupovat k mladým s dostatečnou pokorou a respektem,“ čteme na sociálních sítích.

V čem se tedy svět změnil, že starší potřebují, aby je mladí zorientovali?

Nové technologie

Za prvé. Jsou tu nové technologie. Nanotechnologie, roboti, práce s geny, další bioinovace. To by mělo být nějak spojeno s mladou generací. Jenže ve skutečnosti s tím umí zacházet jen malá část každé generace, a starší je navíc ve výhodě. Za prvé proto, že ty věci vyrobili dnešní šedesátníci a starší. Za druhé proto, že k pochopení potřebujete znalosti matematiky, fyziky a dalších přírodních věd. A jak na tom nastupující generace je?

Bezpečně víme, jak na tom byli dnešní pětvadvacetiletí na konci prvního stupně základní školy. Jejich výsledky v matematických testech byly o více než 10% horší než jejich starších kamarádů. I když od se od té doby úroveň matematických schopnosti trochu zvýšila, pořád ještě nedosahuje hodnot z konce komunistické éry. Na rozdíl třeba od Maďarska, které na začátku 90. let zaostávalo, ale dnes umějí tamní děti počítat lépe než naše. (zdroj: Mezinárodní šetření TIMMS)

Jenže ono je to ještě vážnější. Jak ukazují studie Ragnara Frische, Stuarta Ritchieho a dalších, v posledních desetiletích setrvale klesá výkonnost mozků Evropanů. Od začátku století do poloviny 70. let měli obyvatelé Evropy stále vyšší IQ, pak se trend otočil a inteligence začala klesat. V zásadě stejné výsledky přitom ukazují studie z různých evropských zemí. A pokles se ukazuje i poté, co je zohledněn vliv migrace. O příčinách se spekuluje, hlavním podezřelým jsou "chytrá" (počítačová) zařízení užívaná od samého dětství.

Tento graf ukazuje situaci v Norsku. Jak je z něj patrné, maximální mozkové výkonnosti dosáhli lidé narození někdy kolem roku 1975. Měření v jiných evropských zemích ukazuje stejný vzorec.

Přírodní vědy a technologie tedy nechme stranou. Ale co ovládání počítačových zařízení? V tom má další generace nespornou výhodu.

Jenže tím se dostáváme k tomu, co je ovládání počítačových zařízení. Je v zacházení s elektronickým kalendářem lepší ten, kdo dokáže briskně přepnout barvu pozadí nebo ten, kdo je na každé schůzce včas? Zvládá počítačový účetní program ten, kdo zná klávesové zkratky nebo ten, kdo má účetnictví v naprostém pořádku?

Mileniálové

Za optimálních podmínek by měla dovednost vznikat tak, že by se člověk nejdřív naučil provádět určitou činnost manuálně, jen s papírem a tužkou, případně kalkulačkou. Osvojil by si principy, získal rutinu, a teprve v dalším kroku by použil počítačové zařízení k urychlení práce. Celou činnost by měl nadále pod kontrolou, dobře by rozuměl všem úkonům a chápal detaily. Jenže v době zrychleného učení je uživatel mnohdy přiveden před obrazovku, jsou mu vysvětleny funkce základních tlačítek, a to je celé. Dokáže klikat, ale ví jen přibližně, jaké postupy počítač vykonává a proč. Fakticky je v situaci, kdy počítačový program cosi diktuje a uživatel jen nedokonale poslouchá. Těm, kdo začínali bez počítače, se tak dostalo neférové výhody.

Zůstává tedy jediná přednost. A sice schopnost rychle si osvojit požadovaná hesla a poučky, nepochybovat o nich, účastnit se všech politických demonstrací, zapojovat do kampaní proti rebelům a dělat všechno ostatní, co požaduje momentální propaganda. Ti skeptičtější ovšem vědí, že podobných vln bylo v posledním století několik a žádná nevydržela dlouho.

To v žádném případě neznamená, že by mileniálové a mladší byli horší lidé. Není jejich vina, že vyrůstali v jiném prostředí a že se jim nedostalo stejně kvalitního vzdělání a dalších podmínek jako v předchozí generaci. Jestli někoho vinit, tak jejich rodiče. Nicméně hypotéza, že by v nastupující generaci vznikala nějaká specifická znalost, která může obohatit celou společnost, se ukazuje jako nesmyslná.

Dříve nebo později...

Selhání rodičů pak může mít ještě vyšší dimenzi. A sice tu, že někteří rodiče se nechávají uhranout, když vidí své dítě odříkávat nesmysly třeba na demonstraci klimatických záškoláků. V duchu vidí svého synka či dcerku, jak pronáší projev na shromáždění OSN a jak míří do křesla viceprezidenta pro diverzitu třeba u IBM. Přebírají tedy fráze, o kterých doufají, že vynesou jejich dítě nahoru.

To není jen teorie, výzkum North Carolina University, jehož výsledky byly nedávno publikovány, ukazují, že pokud jsou děti zapojeny do politicky korektních aktivit, jsou doporučené názory přijaty i částí rodičů, a to včetně těch, kteří původně zastávali konzervativní názory.

Problém je ale v tom, že dříve či později přijde zklamání. Opakování neomarxistických pouček otevírá cestu k velké kariéře jenom některým. A kterým, o tom je rozhodnuto už ve chvíli narození. Kdyby řeči o klimatické změně vedla postižená dívka ze švédské dělnické rodiny, nikdo by jí nevěnoval ani pár minut pozornosti.

ZDROJ >>