Evropa jako hlavní fronta hybridní války

Rostislav Iščenko
9. 8. 2018       news-front
Skutečnost globální hybridní konfrontace mezi Ruskem a Spojenými státy již dávno nikdo nepopírá. Spojenci se mohou měnit a přecházet na druhou stranu, ale problém může být vyřešen pouze porážkou jedné z těchto dvou mocností. Zatím ovšem politici a experti, na základě osobních preferencí nebo specializací, vyčleňují různé dílčí krize (které jsou v podstatě frontami globální konfrontace) jako základní s tím, že předpokládají varianty vítězství nebo porážky v závislosti na vývoji událostí v konkrétním směru. Bitva o Evropu bude nejtěžší a nepředvídatelnou bitvou 4. světové hybridní války (třetí je studená válka). Přičemž Rusko a Čína potřebují pouze vítězství, ale USA postačí i remíza. Remíza jim poskytne i remízu v geopolitické konfrontaci a také možnost přeorientovat se a začít vše od začátku.

Některé z krizí, jako je například Blízký východ (nejvýrazněji vyjádřený v syrské občanské válce), jsou opravdu klíčem k porážce jedné ze stran. Výhra Američanů v Sýrii by jim zaručila kontrolu nad Velkým Blízkým východem a bezproblémové proniknutí na Kavkaz a do Střední Asie. Zajistilo by to také zablokování tranzitních tras podél rusko-čínské linie a zrušilo transeuroasijský politický a ekonomický projekt, který je vlastně hlavním konkurentem anglosaského oceánského. Pak by jakékoli dílčí úspěchy v jiných směrech nic neznamenaly.

Vítězství Ruska se svými spojenci, kterého bylo již vojensky dosaženo, ale musí být ještě zajištěno diplomaticky (a to není o nic méně náročný úkol), zaručuje Rusku a Číně spolehlivou (dokonce nadbytečnou) kontrolu nad transeurasijskými obchodními cestami. Z tohoto pohledu utrpěly USA porážku. Jejich snahy na Dálném východě a na Ukrajině nemohou nic změnit. Dokonce ani horká válka s KLDR a odepsání Ukrajiny na plnohodnotnou machnovštinu nemohou přerušit všechny dopravní tepny.

Ukrajina se klidně obchází hned několika směry. A KLDR je vůbec daleko od strategických dopravních cest, spojujících západ a východ Eurasie. Přesto se zapojení Washingtonu do vyznačených krizí (korejské a ukrajinské) neoslabuje. Získává pouze nové podoby. Pokud Obamova administrativa pracovala na vytvoření stabilních, nepřátelských vůči Rusku struktur, pak administrativa Trumpa naopak destabilizuje a chaotizuje situaci na hranicích Ruska a Číny.

Taková chaotizace v okamžiku, kdy nebyla vyřešena syrská krize, by mohla sehrát podstatnou roli při odvrácení sil Moskvy a Pekingu k druhořadým směrům a uvolnit ruce USA na strategicky důležitém místě - na Blízkém východě. Ale, jak bylo řečeno výše, osud syrské krize již byl vojensky a politicky vyřešen. Co se týče diplomatického řešení, tyto krize, dokonce i ve své nejhorší podobě, již nemohou významně ovlivnit pozici Moskvy a Pekingu za jednacím stolem.

Proto podporováním chaotizace na ruských a čínských hranicích se USA snaží dosáhnout nového (jiného) cíle. Cíl je zřejmý. V obou případech USA očekávají, že když je Evropa začleněna v NATO, bude muset nějak podporovat americké akce. Důsledkem bude nové kolo zhoršení rusko-evropských vztahů a hluboké ochlazení mezi EU a Čínou. Alespoň tak to vidí Washington.

Co to dá Americe?
Celý projekt Velké Eurasie je založen na třech složkách:
Evropské technologie a trh.
Čínská výroba zboží.
Ruský tranzit, zdrojová základna a vojensko-politický deštník.

Protrhnout rusko-čínskou alianci se USA nepodařilo. Stejně tak Washington nedokázal zablokovat transeurasijské obchodní cesty. Avšak pokud se vyřadí z projektu evropský článek, zlomí se.

Teoreticky bude Rusko po nějaké době schopno nahradit Evropu jako technologickou základnu projektu. Nic však nenahradí prostorný a solventní půlmiliardový evropský trh. Pokud se v Evropě nebude nakupovat čínské zboží, není proč ho tam vozit. To zpochybňuje program rozvoje tranzitních koridorů. A co víc, USA v tom případě zůstanou hlavním kupujícím čínského zboží, což jim poskytne možnost podstatně ovlivnit politiku Pekingu a dokonce se snažit změnit ji ve svůj prospěch.

Je jasné, že Čína nepůjde na konfrontaci s Ruskem. Ale její neutralita a ekonomická závislost na USA postačí, aby se od základu změnil směr obchodních toků a aby se Rusko přesunulo na okraj světového obchodu. Tento krok okamžitě zpochybní ambiciózní modernizační projekty Moskvy a sníží jejich globální dopad. Jedna věc je kontrolovat Blízký východ jako křižovatku světových obchodních cest. Je ale úplně něco jiného, pokud tyto cesty povedou přes Pacifik a Atlantický oceán a samotný Blízký východ zůstane pouze zónou trvalé nestability.

Globální konflikt směřuje vlastně k EU. A slogan "Potřebujeme Berlín!", z něhož si "vlastenci" Ruského jara na Ukrajině dělali legraci, nejenže neztratil svou relevanci, ale naopak, s vítězstvím v Sýrii se definitivně dostává do popředí. Bude víc než mrzuté získat kontrolu nad obchodními trasami a potom zjistit, že na konci těchto cest není žádný obchodní partner.

Ovšem působení USA v KLDR, na Ukrajině a na Blízkém východě, kde vyvolaly další kolo už ne arabsko-izraelského konfliktu, ale muslimsko-izraelského konfliktu (jehož hlavními operátory vůbec nejsou arabské Turecko a Írán), je poměrně průhledné. Zatím jim Evropa odolává a vyzývá Spojené státy, aby byly umírněné ve sporu s KLDR, odsuzuje uznání Jeruzaléma za hlavní město Izraele a prakticky se přestala aktivně účastnit ukrajinské krize. Teoreticky Washington může zvyšovat tlak na EU, ale neexistuje žádná záruka, že odpor bude zlomen. Evropa nemusí být zatažena do konfrontace s Ruskem a Čínou zachováním neutrality, oficiálně příznivé pro USA, ale ve skutečnosti mařící kombinace Washingtonu.

Domnívám se, že USA musí chápat nejistotu sázky na dobrovolného zapojení EU do nejen nevýhodné, ale pro ni ekonomicky smrtelné krize. Brusel, Berlín a Paříž již prokázaly, že jsou schopny politicky podporovat a současně byrokraticky potápět nejpropracovanější americké projekty (například Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP), které se kvůli sabotáži EU nerealizovalo). Vzhledem k tomu, že bitva o tranzitní trasy je USA prohrána, jedinou možností je zabránit vytvoření Velké Eurasie - za každou cenu vymanit Evropu ze schématu jako nejslabší článek ve vytvářeném řetězci.

Pokud si Evropa nepřeje zavírat dveře před rusko-čínským projektem dobrovolně a nemůže být k tomu přinucena, pak zůstává možnost zmizení Evropy. Samozřejmě, nejde o fyzické zmizení evropských států z politické mapy a národů z dějin. Jde jen o zmizení Evropy jako ekonomického partnera. K tomu je postačující zajistit chaotizaci samotné Evropy.

Úloha je zjednodušena skutečností, že Evropa stejně zdaleka není jednotná a zažívá vážné ekonomické obtíže. K tomu se kupí problém eroze evropské identity liberální globalizační ideologií trvalé tolerance a zříkání se tradičních hodnot. Navíc je EU tradičním hospodářským partnerem a vojenským a politickým spojencem USA, přičemž mladším partnerem a mladším spojencem. Jinými slovy, Washington má značnou volnost pro ovlivňování vývoje jak politiky jednotlivých evropských států, tak i celoevropské politiky. A konečně, liberální elity, které jsou stále ještě u moci, cítí v zádech dech konzervativních nacionalistů, kteří získávají stále více bodů jak v národních, tak v celoevropských volbách. Protože nemají možnost v dohledné budoucnosti zabránit příchodu těchto svých politických oponentů na úkor vnitřního zdroje, liberální elity jsou nuceny spoléhat na USA a obětovat zájmy svých států a EU jako celku pro osobní a stranické zájmy.

Takže lze očekávat, že pokud se proklamovaná politika EU, která se zaměřuje na postupné vystoupení z režimu sankcí a normalizace vztahů s Ruskem, nezmění, pak USA, spoléhající na pevné pozice v rámci Evropské unie, začnou činorodě pracovat na zhroucení a chaotizaci Evropy. V mírnější variantě to bude zničení jednotné hospodářské struktury a uvržení zemí EU do hluboké hospodářské krize, která je znehodnotí jako hospodářské partnery. V drsnější verzi může jít o sérii politických a vojenských konfliktů na evropském kontinentu. Výsledek bude stejný, ale ekonomika bude zničena spolehlivěji a kupní síla populace se nezhroutí o nic méně, než se zhroutila na Ukrajině.

Pro aktivní působení mají USA možnost působit dvěma směry. Prostřednictvím protikladů "bohatý sever a chudý jih". Země skupiny PIGS, které uvízly v dluzích, a ty, které jsou k nim přidruženy, již dlouho nejsou nadšeny německou politikou tvrdých úsporných opatření a kontrolou schodků národních rozpočtů. Avšak aby se podařilo je postavit proti Německu, musí jim být nabídnuto ekvivalentní financování. Připomenu vám, že Alexis Tsipras, který obsadil post předsedy vlády Řecka na základě hesel odporu proti německému diktátu, okamžitě jel do Ruska žádat o peníze. Jakmile bylo jasné, že Rusko nemá v úmyslu financovat řecký deficit, Tsipras se vzdal a přijal všechny požadavky Německa, které byly navrženy jako požadavky EU. Je nepravděpodobné, že Washington, který sám zažívá potřebu volných finančních prostředků, bude chtít financovat velmi drahou vzpouru evropského jihu proti severu.

Prostřednictvím západ-východ (neboli stará Evropa - nová Evropa). Východoevropské země se staly členy EU jako klienti Washingtonu, opakovaně se dostávaly do konfliktu s vůdci EU podporováním pozice Spojených států. A nyní jejich elity, které vybudovaly svou politickou kariéru na rusofobii, jsou kategoricky proti normalizaci vztahů s Ruskem. Vzácné výjimky (jako český prezident, premiéři Slovenska a Maďarska, kteří jsou také spojenci situační a nejsou zcela svobodní ve svém jednání) nehrají roli.

O skutečnosti, že Washington zvolil východní variantu a spoléhá na východoevropské státy, svědčí nárůst americké vojenské přítomnosti v těchto zemích. Navíc značná část vojáků (s výjimkou dodatečné divize, která byla převedena z USA) jednoduše mění polohu dislokace, opouští posádky v západní Evropě a přemísťuje se na východ.

Báchorkám o tom, že se tak děje v zájmu ochrany malých, ale hrdých Východoevropanů před Ruskem, které je chce okupovat, nikdo nevěří. Nejen proto, že Rusko nemá proč útočit na NATO, když usiluje o rozvoj hospodářského partnerství s EU. Ale také v souvislosti s tím, že samotní generálové NATO neskrývají, že i kdyby asi třikrát navýšili vytvořené jednotky, nebudou moci zabránit prakticky okamžité okupaci minimálně pobaltských států (a pak celé východní Evropy) Ruskem, pokud to náhle projeví přání útočit. Kromě toho v USA i ve staré Evropě politici prakticky otevřeně říkají, že nebudou riskovat globální jaderný konflikt kvůli Rize, Varšavě nebo Bukurešti.

Takže americké jednotky nezvyšují stabilitu východoevropských režimů vůči Rusku. Naopak vytvářejí atmosféru nervozity v zemi, čímž snižují podporu rusofobních stran voliči. Obyvatelstvo se jednoduše bojí, že nějaká špatně promyšlená provokace skutečně skončí vojenským konfliktem.

Americké posádky však výrazně zvyšují odolnost východní Evropy při diskusích s Evropou západní. Tyto státy jsou pro USA prioritní spojenci k ochraně "svobodného světa", požadují zachování a dokonce i zvýšení finanční podpory z celoevropských fondů, protože jsou údajně "státy, které jsou na přifrontové lini".

Ale Německo má vážný úmysl tuto podporu v roce 2020 zcela ukončit. Francie ji v tom podporuje a dokonce ani "chudý jih" vůbec není proti, protože soudí, že bude moci uplatňovat nárok na ušetřené peníze nebo, v horším případě, předejít sekvestraci celoevropských plateb ve svůj prospěch.

Zatím mnohá dosavadní jednání a konzultace ukázaly, že strany nejsou nakloněny ke kompromisu a zaujímají tvrdé postoje. Paříž a Berlín jsou připraveny přejít z jednání o "Evropě různých rychlostí" k realizaci projektu "dvou Evrop". Ten předpokládá, že bohaté země EU se stabilními ekonomikami se sjednotí kolem Paříže a Berlína do nějakého federálního evropského státu, zatímco ostatní, které zůstanou formálně členy EU, vypadnou z kruhu další integrace a změní se v podstatě pro starou Evropu na koloniální periferii za přibližně stejných podmínek, které EU vnucovala zemím Východního partnerství v dohodách o přidružení.

A zase, čelit tomuto vývoji událostí může východní Evropa pouze s oporou na USA a rozvracením EU. Bez diskuse, jako tomu bylo v případě s Británií ohledně procedurálních otázek brexitu, a chaotickým řešením problémů. Americký vojensko-politický deštník jim umožní ignorovat evropská pravidla a nespokojenost partnerů.

Ale chaotické zničení EU bude nutně znamenat zničení ekonomiky, která nebude mít čas se přeorientovat (obvykle reformy v EU trvají celé roky), a zhroucení systému eura. V horším případě vzniknou separatistická hnutí (když země hlasuje za vystoupení z EU, ale některý region je proti) a také hraniční konflikty. Tyto konflikty mohou snadno přerůst ve vojenské a americké základny je nebudou moci odvrátit (dokonce i kdyby Washington chtěl, ale USA chtít nebudou).

Pokud se křehká struktura EU sesype, a již i tak zakouší značná přetěžování a není známo, který další chloupek zlomí páteř velbloudovi, pak stabilizovat situaci a vrátit proces, který začal, zpět, bude prakticky nemožné. Bude to znamenat hospodářskou a politickou katastrofu pro Evropu.

USA při tomto scénáři zničením svého posledního důležitého spojence a ztrátou evropského předmostí prakticky nic nezískají. Nicméně Rusům vyhrát nedovolí. V případě pádu Evropy se projekt Velké Eurasie s velkou pravděpodobností rozpadne na projekty dva. Čína začne znovu vytvářet "oblast společné prosperity", kterou Japonci nedokončili v první polovině 20. století v jihovýchodní Asii a v oblasti APR. Rusko se bude snažit semknout kolem sebe Střední Asii a Blízký východ a také manévrovat v roztříštěné Evropě. Zájmy těchto dvou systémů se budou střetávat v Africe a Indii. Američané se pokusí vrátit k doktríně "Amerika pro Američany" a vytlačit Čínu a Rusko z obsazených předmostí v Latinské Americe.

Obecně se svět stane multipolárním, ale více konfrontačním, a Washington bude mít možnost hrát na rozporech mezi bývalými spojenci ohledně euroasijského projektu.

Bitva o Evropu bude nejtěžší a nepředvídatelnou bitvou 4. světové hybridní války (třetí je studená válka). Přičemž Rusko a Čína potřebují pouze vítězství, ale USA postačí i remíza. Remíza jim poskytne remízu v geopolitické konfrontaci a také možnost přeorientovat se a začít vše od začátku.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

ZDROJ >>