Fenomenální průlom …

Michail Chazin

Bavor V.
14. 9. 2019 YouTube a PoznámkyPanaBavora
Ruský ekonom a prognostik Michail Chazin nám poskytuje poučný vhled do nitra dnešího Ruska a jeho politiky …Chápu, že u některých ze čtenářů mohou vyvolat jeho závěry zvolání nevole i vole, nicméně se domnívám, že je dobré si text přečíst (jinak bych ho sotva překládal – že?)
Úspěchy Putina v zahraničí:

Dnes se budu věnovat vysoké politice – té nejvyšší. Začnu tím, že jsme v minulém týdnu dosáhli významného úspěchu v zahraniční politice, a už si začínám myslet, že začala doba sklizně úrody…

Začnu ale tím, že jsem ve čtvrtek mluvil s jedním mimořádně informovaným a chytrým člověkem, který mi začal vysvětlovat, že je k dění v Rusku skeptický, že u nás skoro nic dobrého není. Já jsem se mu pokusil namítat ve smyslu, ať se podívá, jaká je to paráda, když Trump zve Putina a – dnešním jazykem řečeno – trolí všelijaké debily na G-7, a že je teď už jasné, že tam Putin po listopadových amerických prezidentských volbách napřesrok má jet předložit jakési plány transformace světa, a pak že v souvislosti s tím, bude „Nová Jalta“ a „Nový Brettonwoods“, kterých se Putin zúčastní.

On opáčil, že kdepak, abych se podíval, jak se Lukašenko setkal s Boltonem, všecko vzdal, atd. Na to jsem namítl, to takto nefunguje – pokud se člověk chystá všecko vzdát, tak zároveň netroubí Polákům, že k nim nepřijede „oslavit“ 80. výročí začátku 2. světové války, atd. Zkrátka to byla složitá diskuse, která ale hlavně proběhla ve čtvrtek. A v pátek ráno vylézají hned tři zprávy.

V první z nich Macron prohlašuje, že přijede příští rok do Moskvy na oslavy 75. výročí vítězství ve Velké vlastenecké válce. Proč je to tak důležité? Proto, že v roce 1995 lídři zemí, včetně prezidenta Clintona byli na oslavách 50.výročí na Rudém náměstí, načež bylo rozhodnuto, že hlavní koncepce přístupu ke 2.světové válce spočívá v tom, že to byla válka svobodného světa proti dvěma totalitárním diktátorům – Hitlerovi a Stalinovi , a proto se nadále žádných vítězných událostí v Rusku nezúčastní, budou z evropského území odklízet památníky osvoboditelům, protože jde o památníky uchvatitelů, atd.

Zdálo se, že bude tato koncepce nadšeně uvítána všemi, nicméně např. v Polsku, které má s pochopitelných důvodů s Ruskem složité vztahy, se k památníkům chovají, řekněme, sporně – docela podstatná část obyvatel a vedení mnohých obcí a měst to odmítá dělat. O to ale nejde. Jde o to, že na politické úrovni se tato otázka řešila velmi tvrdě – na 9. května nejezdit, stejně tak na 22. června, toto téma nahlížet výhradně s hlediska kritiky Ruska (viz. např. Katyňské popravy, které ve skutečnosti udělali Němci, dále pak hromadné znásilňování Němek Rudou armádou, a další těžké nesmysly). Nikdo z politiků nejvyšší úrovně ji neodmítal, a najednou vidíme Macrona, který tuto linii totálního spiknutí rozbíjí. Znamená to, že tím tato linie končí, dále se tento fejk vláčet nedá. Jistěže je v historii – takto přednášejí historii ukrajinským školákům, a některým dalším, nicméně tato linie končí a dál se prosazovat nebude. A to je zásadní a velmi důležitá věc, a náš významný zahraničněpolitický úspěch.

Druhá zpráva hovoří o tom, že bývalý polský prezident, významný antisovětčík a nositel, s prominutím, Nobelovy ceny míru, Lech Walesa, zřejmě (jak zlí jazykové tvrdí) po vynoření z alkoholického oparu, prohlásil, že není dobré slavit začátek války bez účasti Ruska. Vypadalo to fantasmagoricky a nikdo nevěděl, co si o tom má myslet, když skoro současně přišla informace o tom, že se oslav nezúčastní Donald Trump. Nyní otázka: – proč nepřijel? Tady si vzpomeňme, že týden předtím byl znamenitý summit G-7, který zvenčí připomínal historku ve stylu italské komedie del arte, kde japonský premiér Abé hrál roli Pierota, misantropicky přihlížel, ale neplakal, protože Samurajové nepláčí. No a role Harlekýna, který všechny kolem – kromě italského premiéra – mydlí gumovou holí po hlavě, připadla Trumpovi. Dělal to procítěně a nápaditě, bylo vidět, že se mu to hrozně líbí, a nemíní přestat. Hlavně ale pořád mlel jednu větu: – Já chci pozvat svého kamaráda Vovana! Přitom s tím začal už předtím, dostal pár pohlavků, ale pokračoval přímo na akci a po jejím skončení řekl, že stejně za rok je hostitelem on a Putina určitě pozve, což vyvolalo silnou podrážděnost. To vše se zdá být docela legrační, ale ve skutečnosti se podívejme, co od něho požadovali evropští lídři. Oni říkali: – drahý Trumpe, my jsme zvyklí, že USA jsou naším lídrem, a chceme, aby ses znovu stal naším lídrem – ovšem za našich podmínek. Předchozím prezidentům tato pravidla vyhovovala, takže se, prosím, vrať. A Trup jim vysvětluje, že v dnešních podmínkách, v dnešní situaci mu to naprosto nevyhovuje, protože se situace změnila, peníze už nejsou, USA musí myslet na svoji ekonomiku a zachraňovat ji, takže zabývat se nějakými hloupostmi různých idiotů, kteří sami vydělávat neumějí a chtějí žít na cizí účet, on nechce..

Ale sama o sobě situace, kdy Trumpa vtahují do vůdčí role, ale on nechce, je poněkud směšná, nicméně příznačná. Hlavní je ale něco jiného. On říká, že pokud je lídr, tak chce Putina, zatímco mu odpovídají, že ne, že on je lídr a tedy platí, ale bude se chovat podle pravidel, která píší oni a oni Putina nepotřebují. No, každému člověku se v tu chvíli mihne hlavou: – buď nejsem lídrem, a proto mě neotravujte s vašimi penězi, anebo jsem lídr, a pak poslouchejte, co říkám: – Putina potřebujeme. To je to, čemu se říká kognitivní disonance – vnitřní rozpory. Tedy, že nevědí, anebo vědí, co chtějí, ale nepřipouští si to, nicméně jsou přesvědčení, že je to on, kdo jim má poskytovat zdroje – jak organizační, tak i finanční – neznámo na co a proč… Trumpova odpověď ve věci návštěvy Varšavy, souvisí nejspíš s tím, že se rozhodl jim vysvětlit, že odteď se bude mnohostranné mezinárodní setkání považovat za prvotřídní jen tehdy, pokud tam bude přítomen Putin. Pokud ne, pak si mohu dovolit na ně nepřijet, v každém případě nebudu dávat záruky svého příjezdu, protože s hlediska Ameriky to není zásadní.

Proto se já domnívám, že V.V.Putin dosáhl dalšího zahraničně-politického průlomu.

Je už zřejmé, že po vítězných prezidentských volbách (a o Trumpově vítězství v podstatě nikdo už nepochybuje) bude jednat se Si a Puinem o jejich názorech na nový světový řád – neliberální. Že finanční globalizmus končí, a vlastně už skončil poté, co Powell pod Trumpovým tlakem snížil sazbu FEDu, třebaže předtím tvrdil, že je potřeba ji zvýšit – to je ale, řekněme, obsah. Dál je třeba tomu dát formu, což si vyžádá určitý čas. Začne to v listopadu 2020, kdy si hlavní hráči vymění svoje představy o budoucí podobě světa. Dále pak, někde k roku 2022, musí vyjádřit svoji společnou pozici. Předtím musí být vyhlášena „Nová Jalta“ a „Nový Brettonwoods“ na kterých budou přijaty nové podmínky fungování světa a podobě světového finančního systému – vše na příštích 50 let. Mohlo by se říci, že to budou makroregiony, ale tam musí být mechanizmy působení mezi nimi, co makroregiony na svém území mohou a co ne, – protože toto rozdělení tne do živého, při všech úvahách východní Evropa přejde do Eurazijského svazu a v takové situaci tam mohou být dost značné síly, které tomu mohou bránit – nevylučuji občanskou válku v některých těchto zemích. Podobný obrázek může být ve zbytcích EU, protože zrušení brettonwoodského systému přinese prudké snížení životní úrovně a nemožnost podpory všech těch migrantských diaspor, které se tam vytvořily, které se shlukují kolem mešit, které jsou strašně agresívní a intenzivně nakupují zbraně – tady se, mimochodem, vyznamenává Ukrajina.

To, jak se bude tato konstrukce v jednotlivých zemích budovat, musí vítězné mocnosti nad finančním globalizmem posuzovat, co lze a co nelze – jestli zbytky liberálních skupin budou organizovat hromadné protesty, nebo destabilizovat tam situaci, protože vodními děly je možné je rozhánět, zatímco kulomety ne. Pokud ale takové věci budou pořádat ozbrojené skupiny migrantů, tak do nich střílet lze, atd. Bude to dlouhý, komplikovaný proces urovnání základů. Připomínám, že v rámci Jaltské konference připadla Východní Evropa pod SSSR, a tam se řád ustavoval naprosto různými metodami. Ten je ale dosud zřetelný. Pokud se např. podíváme na sociologický výzkum v Polsku o příklonu k liberálním a konzervativním názorům, tak je dosud vidět hranici Ruského impéria. Poláci, žijící na východě Polska, jsou mnohem konzervativnější, než žijící na západě. A pokud se podíváme na dnešní Německo, od jehož sjednocení uběhlo už 30 let, pak se bývalá NDR jeví jako bašta podpory sociální politiky, a daleko tvrdší k porušováním konzervativních hodnot – na území NDR prakticky nejsou mešity. Proto si dovoluji dojít k předpokladu, že v důsledku pádu životní úrovně s příchodem krize, začnou vážné problémy mezi muslimskými komunitami a původním obyvatelstvem, přičemž na území bývalé SRN vzniknou jakási území nikoho, kde každá municipalita bude mít svoji moc – islámskou nebo starou. V NDR to nebude a muslimské enklávy nebudou. A dál bude jakási frontová linie – nejdřív podle bývalé státní hranice NDR/SRN, kterou východní Němci budou postupně posouvat na západ a vyčišťovat tento islámský faktor z území. Přitom nevěřím v přílišnou humánnost těchto metod.

Třetí zpráva: – právě v minulém týdnu začalo být zřejmé, že zachovat starý politický model se nepodaří. Putin o tom mluvil už v červnu a přesně o dva měsíce později o tom hovořil Macron. Takže v nejbližší době uvidíme začátek rozpadu velkých zahraničně-politických struktur, vybudovaných v paradigmatu finančního globalizmu. Proč? – protože rozbití zdrojů příjmů, které vytvářel brettonwoodský systém, nevyhnutelně posílí vnitřní konflikty. To neznamená, že říkám, že se NATO nebo EU rozpadnou, ale Trumpova politika k G-7 a všechny další popsané procesy ukazují, že jsme došli k hranici, kdy zachování starého systému vztahů není možné. A to je klíčový aspekt určující naši nejbližší budoucnost. Zásadně důležitou věcí je, že pokud Putin zaznamenal důležité vítězství na zahraniční frontě, má nejvyšší čas obrátit pozornost dovnitř Ruska.

Problémy doma:

Co lze říci o vnitřní frontě? Situace tu je velmi složitá, protože celá soustava vnitřního řízení Ruského státu je konstruována tak, že sám Putin není schopen ji kontrolovat. Dříve ale, například v 90. letech existovalo mnoho institucí navázaných na prezidenta. Byla to Akademie státní služby, podřízená prezidentovi, byly právní instituce, atd. Ale někdy počátkem nultých let, tedy v podstatě s Putinovým nástupem do úřadu, byly všechny tyto instituce v rámci reorganizace z prezidentova vlivu odstraněny. A tak se dnes ukazuje, že prezident, na rozdíl od zahraniční politiky, kde může přijímat suverénní rozhodnutí, tuto možnost ve vnitřním řízení nemá. Všechny instituce, všechna jmenování, veškerá další činnost je kontrolována vládou nebo nějakými jinými orgány – prezident nemůže bezprostředně dělat nic. Uvedu příklad: – maximálního úspěchu na půdě takříkajíc uvnitř SNS, které ho jsme dosáhli, bylo vytvoření celní unie a Eurasijského ekonomického svazu (EAES), a dělal na tom Sergej Glazev (akademik, donedávna Putinův poradce-pozn.překl.) Který byl neprodleně poté liberální vládou odstraněn a nahrazen Christěnkem, proslulým zuřivou nenávistí k budování čehokoli nového, a který „je podepsán“ i pod privatizací státního majetku. Takže, jakmile se někde objeví člověk, snažící se o nějaké pozitivní kroky, liberální parta ho okamžitě sežere.

Další příklad je z letošního Skt.Petěrburgského ekonomického fóra, na kterém šéf Ruské kontrolní komory Alexej Kudrin, kterého nijak nelze podezírat z toho, že není liberál, pronesl větu o tom, že je třeba poněkud snížit tu daň, kterou Rusko platí MMF na podporu likvidity dolarového měnového systému. O tom m.j. mnohokrát psal Michail Deljagin, když popisoval, jak kolosální sumy se odvádí ze státního rozpočtu, v důsledku čehož se hospodářství Ruska nalézá ve stavu trvalého odkrvení. Okamžitě ostře vystoupila přítomná ředitelka MMF Ch.Lagarde, a označila to za „špatnou myšlenku“. Téma poté úplně zmizelo, a prezident s tím nic nenadělá, protože ani ministr financí ani předseda centrální banky (CBR) mu přímo podřízeni nejsou. On je sice může teoreticky odvolat, ale jmenovat ministry lze z ústavy jen na návrh premiéra. Mohl by sice zatlačit na Medvěděva, aby tam dal jiného konkrétního člověka, ale pak premiér může tomu člověku vytvořit podmínky, za kterých efektivně pracovat nebude moci. Přitom tato nižší a ještě nižší úroveň není pod kontrolou ani prezidenta ani jeho aparátu.

Vztahy prezidentovy administrativy s vládou jsou asi následující: – teoreticky je vláda povinna předkládat prezidentovi zprávy o své činnosti. Prakticky ale u prezidenta tyto zprávy nemá kdo číst. Maximum, co s nimi mohou dělat, je zkontrolovat datum předložení – obsahově zprávu kontrolovat administrativa prezidenta není schopna. Naposledy toho byla schopna prezidentova ekonomická správa v roce 1997-8 za pomoci kontrolní správy, které tehdy šéfoval Putin. Na kategorický požadavek vedení vlády někdy v dubnu 1998, kdy se premiérem stal Kirijenko (nynější šéf prezidentovy administrativy), byla ekonomická správa rozehnána.

Je to situace velmi chmurná i smutná, ale je dostatečně příznačná. Všichni se dnes ptají, jakto, že v dnešním Rusku je hospodářský pokles. Mnohokrát jsem vysvětloval, že ekonomická a sociální politika vlády, určovaná MMF v rámci washingtonského konsensu, je pro Rusko škodlivá. Ale protože prakticky všechny instituce státu kontroluje tato parta, tak jakýkoli pokus o vytvoření alternativního mínění konči velmi špatně. Připomínám jen, jaký kravál vypukl poté, co se vynořila zpráva, že by mohl být Glazev jmenován předsedou CBR, jakou vlnou špíny, pomluv a všeho možného byl zavalen liberálními masmédii. Je překvapivá podoba s tím, jaký kravál spustila kolem prezidentství Trumpa.

Je překvapivě podobné i to, jak všechna liberální masmédia, včetně našich, dosud řvou o tom, že Rusko napadlo v roce 2008 Gruzii, zatímco např. oficiální závěry, dokonce i evropských politických struktur konstatovaly, že to přece jen udělala Gruzie. Takže ta média nejen lžou, ale lžou v rozporu s dokázanými fakty. Sem paří i aféry kolem případu Skripalových, otrávení Litviněnka, atd. Mimochodem, pokud jde o Litviněnka, měl jsem zajímavou besedu s člověkem, který už řadu let žije v Anglii a je takový akurátní ve smyslu „nikomu nic“, a který mi řekl, že se přece jen domnívá, že v případě Litviněnka je vinna Moskva. Na to jsem opáčil, že lidé, kteří v v Anglii Litviněnka zabili, se dopustili velmi závažné a zásadní chyby. Na otázkou – jakou? – jsem mu připomněl citát z filmu 90. let: „…vidíš sysla? – Nevidím. – Já taky ne, ale on tam je…“. Přece se nemohlo stát, aby v takové operaci nebyl zapojen Berezovskij (uprchlý ruský oligarcha – pozn.překl.). Takže pokud v oficiální legendě o smrti Litviněnka Berezovskij není, pak to jasně znamená, že je vymyšlená. On se zamyslel a odpověděl, že je to skutečně zajímavá myšlenka – znal Berezovského. A víc to téma neotvíral. Analogická situace je s Malajsijským Boeingem, kdy masmédia 5 let vykřikovala o vině Ruska, zatímco oficiální místa se postupně odmlčela. Oni cítí, odkud vane vítr, a vědí, že mohou být vždycky označeni za šiřitele otevřené lži. Jistěže to vytvořilo nějaký obraz, který z historie těžko smyjeme, protože o tom všichni hovořili a zapamatovali si to.

No, a co má v takové situaci dělat prezident? On nemůže tuto linii zlomit v rámci svých stávajících pravomocí – s výjimkou totálního propuštění všech… Což, jak chápeme, není možné. Může tedy odvolat Nabiulinovou a nahradit ji správným člověkem, přičemž je zřejmé, že tento člověk po podstatnou část svého mandátu bude banku čistit od celé té party – od náměstků po hlavní specialisty, protože ti všichni jsou vyučeni během velmi dlouhé doby působení Nabiulinové (17 let). To je skutečný problém.

Další variantou je, zda může prezident ovlivňovat regiony. Odpověď zní: – a jak? To lze provádět jen cestou omezení toku peněz k nim. Už v 90. letech byl velký konflikt, když Čubajsova*) parta financovala „svoje“ gubernátory a odmítala financovat proprezidentské.

Tato situace je neřešitelná bez vytvoření aspoň relativní nezávislosti regionů na ministerstvu financí. Aby měly regiony vnitřní zdroje peněz, je nezbytné, aby tam měly svoje banky (svoje původem), kde by místní elita mohla držet peníze. Potom by bylo možné financovat vlastní projekty, atd. Současnou situaci lze charakterizovat na příkladu Kaliningradské oblasti, kde byla banka „SNB“ ve které bylo vše o.k. – do momentu, kdy byl iniciován jeho bankrot. K momentu odebrání licence, vykazovala banka kladné saldo přes 300 milionů rublů. Během procesu konkursní správy, řízené Moskvou, tam najednou byla miliardová díra… V důsledku toho nyní v Kaliningradské oblasti není vlastní banka a vlastní zdroje financování – a tak je tomu ve všech regionech. Kromě toho se mění struktura státních bank (například Sberbank omezil významně síť poboček) – a jsou i velmi důležité oblasti, ve kterých není možné vydat rozhodnutí o poskytnutí úvěru malým a středním podnikatelům, protože se rozhoduje kdesi úplně jinde – ne v Tomsku ani v Krasnojarsku, či Novosibirsku. Dále pak, protože neexistují místní banky a neexistuje místní expertní společenství, nemohou v regionech dělat cokoli na podporu prezidenta, pokud se to nelíbí liberální vládě, liberální CBR a liberálnímu minfinu. Jinak je čeká osud kaliningradské banky. To je skutečný problém současného Ruska – na rozdíl od SSSR, kde fungovaly naprosto jasné mechanizmy kontroly činnosti úředníků. To v Rusku chybí.

Neví se, kdo rozhoduje o jmenováních, jakým kritériím musí odpovídat lidé jmenovaní – to nikdo neví. V profilových ministerstvech tak pracují lidé nekvalifikovaní, a dochází ke komickým situacím, kdy například na ministerstvu zemědělství nebyl jediný pracovník se zemědělským vzděláním, na ministerstvu průmyslu prakticky nejsou lidé, kteří by aspoň jednou byli v cechu závodu. Na ministerstvu ekonomiky a hospodářského rozvoje není člověk, který by rozuměl tomu, jak podnik vytváří zisk… Jsou tam samí makroekonomové, a toto ministerstvo se změnilo ve filiálku minfinu. Proč je to špatně? – v každé vládě je vždy spor o taktiku a strategii. A v naší situaci za taktiku – za rozpočet odpovídá minfin, a za strategii ministerstvo ekonomiky a rozvoje. O jakém hospodářském růstu se dá hovořit, jestliže za něj zodpovídají taktici z minfinu, jejichž hlavním úkolem je plnit kasičku.

To je problém, ve kterém se nacházíme. U nás ve skutečnosti hospodářství řídí liberální parta, která se systémově nachází mimo státní kontrolu a prezident ji může ovlivnit výlučně odvoláním jejich hlav. Celý systém je vystavěn tak, že je v něm sedm úrovní rozhodování, kdy kterákoli úroveň může rozhodnutí potopit, ale ani jedna nemůže rozhodnutí realizovat. To je zásadní problém dnešního řídícího modelu v Rusku. On není vytvořen pro konstrukci a rozvoj země, ale pro dělení státního rozpočtu a privatizaci.

A nyní, kdy pro Putina je mezinárodní fronta prakticky zavřena, protože nepřátelé byli rozbiti a Trump je přinejmenším do roku 2020 spojencem, je možné tuto situaci změnit. Je to zásadní úkol, který je třeba splnit za každou cenu. Protože v opačném případě se může stát, že dostaneme potenciální možnost znovu vstoupit mezi velmoci – podle výsledků „Nové Jalty“ a „Nového Brettonwoodsu“, a nedokážeme to udělat kvůli tomu, že uvnitř země prohospodaříme zdroj, na základě kterého to je možné udělat.

*) Anatolij Čubajs (1955) – jeden z autorů a průkopníků privatizace státního majetku SSSR, svého času vicepremiér, nyní šéf polostátní společnosti ROSNANO, – jeden z nejméně populárních politiků v Rusku.

https://www.youtube.com/watch?v=URTDaa21tOMhttps://www.youtube.com/watch?v=URTDaa21tOM

ZDROJ >>