Jak se dolar měnil v petrodolar a jak k tomu posloužil Izrael. Zopakuje se s koncem petrodolaru krize 1973 a s ní i válečný konflikt proti Izraeli?

Jak se dolar měnil v petrodolar a jak k tomu posloužil Izrael. Zopakuje se s koncem petrodolaru krize 1973 a s ní i válečný konflikt proti Izraeli?

V nedávných dvou článcích jsem se věnovala tématu konce hegemonie amerického dolaru (zde) a jeho konce v souvislosti s Izraelem (zde) . Nyní dokončím, proč si myslím, že proces konce dolaru jako světové měny je spojen nejen s tím, co už běží (sankce, cla, izolacionismus USA – popsala jsem zde), ale že tento proces bude spojen i s nějakým blízkovýchodním konfliktem, který může být nějakým způsobem spojen i s další existencí/neexistencí státu Izrael (a to právě i v souvislosti s oněmi krvavými úplňky, které židovský národ vždy považoval za špatné znamení). A dokončím, proč v obou směrech očekávám rušný podzim letošního roku, obzvláště pak datum 4. listopad, což je den, kdy začne platit druhé kolo amerických antiíránských sankcí. A proč si myslím, že historie se opakuje – samozřejmě s tím, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš.

V předchozích článcích jsem psala o tom, že za poslední tetrády (čtyři po sobě jdoucí krvavá zatmění Měsíce), ke které došlo na přelomu let 2014/2015 došlo ke spuštění stěhování centra světové moci do Číny/Íránu a skončila tím, že za předchozí, ke které došlo v letech 1967-1968 proběhla tzv. Šestidenní válka. Zapomeňme ale nyní na astronomické úkazy a vraťme se k oné Šestidenní válce – a možná i k tomu, proč vůbec stát Izrael vznikl.

Šestidenní válka proběhla ve dnech 5.–10. června 1967 a bylo to vojenské střetnutí mezi Izraelem a koalicí EGYPTA, SÝRIE a JORDÁNSKA. Izrael v této válce zvítězil preventivním útokem díky zpravodajským službám, tzn, informacím, že se takový útok chystá. Součástí izraelského vítězství bylo to, že obsadil i území Sinaje, které předtím patřilo Egyptu a oblast Golanských výšin, do té doby patřící Sýrii.

O šest let později ale Izrael o tato území přišel, a to v tzv. Jomkipurské válce, která vypukla na židovský svátek Jom-kipur  6.října 1973 a skončila 24. října (velmi zvláštní datum, později se k němu vrátím), ač příměří začalo definitivně platit až 25. října 1973.

Dne 6. října ve 14:00 byla jak na egyptsko-izraelské frontě, tak i na frontě syrsko-izraelské na Golanských výšinách zahájena dělostřelecká palba a letecké údery proti izraelským pozicím, poté se daly do pohybu pozemní jednotky a útok byl veden po celé linii fronty.

Po Šestidenní válce Izraeli připadlo území Sinaje na egyptské straně a území Golanských výšin na syrské straně, za Jomkipurské války byl Izrael z obou stran napaden 

Útok byl z důvodu fatálního selhání vlastních zpravodajských služeb pro Izrael překvapením a izraelská armáda se v prvních dnech ocitla v defenzívě a zaznamenala těžké ztráty.

Teprve po několika dnech, po dokončení mobilizace, se Izraelským obranným silám (IOS) podařilo na Golanských výšinách zastavit útok a zatlačit syrské jednotky zpět. V dalších dnech se Izraeli podařilo nejen stabilizovat frontu na Sinajském poloostrově a zastavit egyptský útok, ale i překročit Suezský průplav.

Z vojenského hlediska se jednalo o vítězství Izraele, z politického zvítězil Egypt, neboť původního cíle, vytlačit Izrael od Suezského průplavu a ze Sinajského poloostrova, se podařilo v dalších letech dosáhnout.

Ať už si o Izraeli a jeho roli od doby vzniku státu Izrael myslíme cokoliv, na pováženou je jedna věc: Za šestidenní války v roce 1967 Izrael díky dokonale fungujícím zpravodajským službám koalici Egypta, Sýrie, Jordánska a dalších arabských států porazil bleskovým preventivním útokem tak, že dokonce získal nová území. O pár let později, v roce 1973, o část získaných území naopak přišel, a to vinou “totálního selhání zpravodajských služeb”…. Jak se ovšem mohlo stát, že mezi lety 1967-1973 izraelské zpravodajské došly do stavu takového selhání? A za sebe odpověď vidím v dění na úplně opačné straně světa – v USA a v dění, kdy se dolar měnil v petrodolar. A tady se musíme podívat do hlubší historie

Zlatý standard aneb než se dolar stal petrodolarem

Existují různé měnové systémy, které bývají označovány jako „zlatý standard“, přičemž nejznámější je „klasický zlatý standard“ z let 1871-1914. Hodnota jednotlivých měn byla pevně navázána na zlato a americký dolar byl definován byl definován jako 1/20 unce zlata. Toto navázání znemožňovalo vydávat nové ničím nekryté peníze, enormní válečné výdaje během první světové však vedly válčící strany k opuštění zlata.

Všechny významné měny se tak znehodnocovaly, dolar o něco méně, neboť Spojené státy vstoupily do války později. Po skončení první světové války se už žádná země k původnímu standardu nevrátila. Ve Spojených státech byl zlatý standard zrušen za úřadu prezidenta F.D. Roosevellta ke konci roku 1933 – dvacet let po zavedení Federálního měnového systému a v době, kdy vrcholila velká hospodářská krize. V dubnu téhož roku Roosevelt vydal exekutivní nařízení, které každému obyvateli USA nařizovalo odevzdat veškeré zlato pod pokutou až 10 000 dolarů, 10 let vězení, nebo obojí.

Po druhé světové válce vítězné mocnosti ustavily Brettonwoodský měnový systém, který fungoval v letech 1945–1971. Jeho podstatou bylo napojení amerického dolaru na zlato a všech ostatních měn na dolar.

V oblasti Bretton Woods v americkém státě New Hampshire se roku 1944 setkala americká vláda s vybranými spojeneckými vládami, aby určily podobu poválečného měnového pořádku a podstatou bylo to, že Federální rezervní systém (FED) na konci války roku 1945 disponoval obrovským množstvím měnového zlata.

Když v září 1939 vypukla válka v Evropě a došlo k rozdělení Polska, byly Spojené státy doslova zaplaveny evropským zlatem. V roce 1935 se hodnota zlaté rezervy USA pohybovala kolem 9 miliard dolarů. Po vypuknutí války v Evropě stoupala a roku 1940 dosáhla 20 miliard dolarů. Zoufalé evropské země potřebovaly finanční prostředky na vedení války a jejich finance putovaly do Spojených států, kde nakupovaly nezbytné zboží.

Na konferenci v Bretton Woods, kam byla svolána mezinárodní měnová konference, vyšlo najevo, že 70 % veškerého měnového zlata patří Spojeným státům.do těchto 70 % nebylo zahrnuto zlato, které USA získaly od členů Osy, Německa a Japonska, po jejich porážce. O jak velké množství zlata šlo, stále zůstává záhadou.

Následující čtvrtstoletí vládl zbytku světa dolar krytý zlatem. Západní Evropa zpustošená válkou potřebovala dolary k zaplacení zboží dovezeného z USA, aby mohla obnovit svoji průmyslovou základnu. Dolar na tom byl mnohem lépe než britská libra v předchozím století.

Dolar v 60. letech – svět chce za dolary americké zlato, dolarů je ale více, než zlata

Dolarový svět prošel do roku 1960 značnými změnami. Ekonomika Francie a Západního Německa přišla se zbrusu novou moderní průmyslovou základnou, což pro zastaralé americké průmyslové zboží představovalo velkou výzvu. Americká průmyslová základna prošla naposledy modernizací před třiceti lety. Evropa a později i Japonsko se tak staly konkurenty amerického průmyslu. Dolarové výnosy německých společností Mercedes, VW, BMW nebo Siemens byly uschovány v německé centrální bance Bundesbank a ve francouzské centrální bance Banque de France. Ale banky na Wall Street (Citibank, JP Morgan a Chase Manhattan patřící Davidu Rockefellerovi) nejvíce znepokojovaly politické změny, které proběhly v 60. letech.

Francouzský prezident Charles de Gaulle se řídil radou svého konzervativního finančního poradce Jacquesa Rueffa a nařídil francouzské centrální bance, aby rychle se hromadící dolarové výnosy z obchodu směnila za zlato. Vše bylo podle pravidel brettonwoodského systému. Centrální německá banka následovala Francii a také požadovala směnění dolarů za zlato – dolarů však bylo stále více, zatímco zlata stále méně..

V roce 1968 Ústřední zpravodajská služba CIA spolu s americkým ministerstvem zahraničí svrhly prezidenta Charlese de Gaulla při nepokojích známých jako Pařížský květen 1968. Charlese de Gaulla v jeho funkci nahradil Georges Pompidou, bývalý rothschildský bankéř. Následně vypukla neuvážená válka ve Vietnamu a Washington potřeboval finance na válčení. Důvěra v dolar klesala a tak žádostí o vyplacení zlata z Federálního rezervního systému stále přibývalo.

V srpnu roku 1971 Paul Volcker, asistent ministra financí a bývalý vedoucí pracovník banky Chase Manhattan Bank, doporučil prezidentovi Nixonovi oprostit se od brettonwoodské dohody. Jelikož Washington odmítal devalvovat dolar pro opětovné upevnění celého systému, zahraničním centrálním bankám, které se obávaly dolarové inflace, nezbývalo nic jiného než zcela vyčerpat zlaté zásoby z Federálního rezervního systému. Jacques Rueff a Francie dokonce požadovali 100% devalvaci dolaru vůči franku a německé marce.

Brettonwoodskou dohodou byl dolar fixován jako 1/35 unce zlata. Směňovat dolary za zlato ovšem směly pouze vlády, nikoliv občané. Vlády Spojených států však postupně produkovaly více papírových peněz, než by odpovídalo tomuto kurzu. Ostatní země, zvláště Francie, na to reagovaly požadavky na směnu dolarů za kov, což znamenalo, že USA o své měnové zlato přicházely. Vzhledem k tomu, že Spojené státy americké měly po druhé světové válce značné zásoby zlata, se držel systém poměrně dlouho, ale koncem 60. let se začal rozpadat.

Spojené státy na to v březnu 1968 reagovaly úpravou, podle které mělo být americké měnové zlato obchodováno zcela odděleně (stále za cenu 35 dolarů za unci) od zlata na světových trzích. Ostatní vlády se zavázaly neprodávat ani nenakupovat toto zlato jinde. Tím, že Spojené státy přestaly držet světovou cenu zlata na 35 dolarech za unci, došlo k jejímu prudkému vzrůstu. Například na začátku roku 1973 byla cena zlata 125 dolarů za unci. Konečně prezident Nixon rozhodl o definitivním opuštění zlaté kotvy v roce 1971. Od toho okamžiku zlato ztratilo téměř veškeré své někdejší použití jako prostředek směny.

Nástupcem Brettonwoodského systému byla Smithsoniánská dohoda, podepsaná v prosinci 1971. Americký prezident Nixon ji nazval “Největší měnovou dohodou v dějinách lidstva”. Dohoda zafixovala kurzy mnohých evropských měn vůči dolaru. Spojené státy navíc devalvovaly oficiální kurz dolaru na 1/38 unce zlata. Pokračující inflace v USA ale vedla k tomu, že bylo stále obtížnější udržet stávající nadhodnocený kurz dolaru, a již v březnu 1973 se smithsoniánský systém zhroutil.

Krize dolaru v letech 1960-1973 a izraelsko-arabské války Šestidenní v roce 1967 a Jomkipurská v roce 1973 – náhoda?

Jedním z výsledků Šestidenní války bylo to, že Francie, do té doby spojenec Izraele a hlavní dodavatel zbraní, se přidala na stranu Egypta a tím na stranu arabských zemí, s nimiž spojenectví považovala za strategické z hlediska ropy. Nakolik to bylo svobodné rozhodnutí prezidenta de Gaulla a nakolik účel, aby Izrael hledal jiné spojenectví, v tomto případě s USA, můžeme spekulovat, obzvláště, když později byl De Gaulle odstraněn.

Co ale už víme je, že k Šestidenní válce došlo v době, kdy se nad dolarem už nějaký čas stahovaly mraky. A po zavření “zlatého okna” 15. srpna 1971 (konec Brettonwoodského měnového systému, potažmo dolarového zlatého standardu) začal klesat zájem o obchodování v této měně, neboť přestala být kryta zlatem či jakoukoli jinou komoditou. Spojené státy si obojího byly vědomy a převzaly iniciativu.

A s odstupem času můžeme říct, že součástí této iniciativy byly i obě zmiňované války, ovšem s tou opravou, že to nebyla iniciativa Spojených států (ani Izraele), ale iniciativa Globalistů. Hlavní postavou celého dění totiž byl po celý čas Henry Kissinger!

H. Kissinger – v hlavní roli Globalisté

V 60. letech se Kissinger stal Rockefellerovým zahraničněpolitickým poradcem a podporoval ho při jeho neúspěšné kandidatuře na prezidenta USA v letech 1964 a 1968. Kissingerovy služby využívali nejen republikáni, ale i demokraté, jako například J.F.Kennedy, který ho jmenoval poradcem Rady pro národní bezpečnost, což je orgán sloužící pro vypracování návrhů dlouhodobých strategií. V této funkci setrval i za vlády L.B.Johnsona a když v listopadu 1968 zvítězil v prezidentských volbách R.Nixon, stal se jeho poradcem pro otázky národní bezpečnosti, v roce 1973 se pak v jeho vládě stal ministrem zahraničí.

Krizi dolaru, vyvolanou nemožností jeho dalšího krytí zlatem, můžeme považovat za počátek konce dominance USA (a Západu) a počátek stěhování centra světové moci na Východ. Ta doba se totiž kryje s čínskou kulturní revolucí (příprava Číny na propojení Západu s Východem), s počátkem vyvážení amerických technologií do Číny a s přípravou na jinou světovou měnu, než je dolar. Protože v tomto směru ale šlo o proces na 50 let, bylo nutné vyřešit, jak tuto dobu překlenout – a k tomu by vytvořen petrodolar. Ten ale nemohl jen tak spadnout z nebe a vyžadovalo si to určitý proces, což v plánech Globalistů vždy znamená nějakou krizi (chaos, do kterého vnesou řád). A taková krize přišla v roce 1973 a jmenovala se “ropný šok”.

Ropná krize 1973 – zrod petrodolaru

Krize je známá tím, že benzín buď nebyl vůbec anebo byl na příděl, cena ropy tehdy stoupla až čtyřnásobně. V některých zemích platil zákaz nědělních jízd, omezená byla nejvyšší povolená rychlost. K tomu prudce stoupla i cena zlata, což mnohé přivedlo k bankrotům.

V USA v té době prudce stoupala i inflace ale také nezaměstnanost.

Prudký vzestup ceny ropy (červeně) následně prudký pokles hodnoty dolaru (modře)

Vzestup ceny zlata z cca 30 na cca 200 dolarů za unci

Celá krize byla vyřešena tím, že po několika jednáních se zeměmi OPEC z let 1971–1973 bylo dosaženo toho, že ropa byla na mezinárodních trzích obchodována exkluzivně v amerických dolarech – dolar se stal petrodolarem.

H.Kissinger uzavřel v Rijádu v prosinci 1974 dohodu se Saúdskoarabskou měnovou agenturou (SAMA), jejímž posláním bylo vybudovat nový vztah mezi Federální rezervní bankou v New Yorku a americkým ministerstvem financí a jeho výpůjčními operacemi. Asistent ministra financí Jack F. Bennett, který se později stal ředitelem korporace ExxonMobil, vysvětlil, že tímto se Saúdská Arábie zavázala k nákupu nových cenných papírů ministerstva financí USA, které dosáhnou splatnosti po uplynutí doby nejméně jednoho roku. Uzavřením dohody pověřil Washington bankéře Davida Mulforda, který pracoval pro investiční bankovní oddělení Credit Suisse First Boston.

Součástí tajné dohody mezi Washingtonem a Rijádem, byla záruka ze strany Saúdské Arábie, že OPEC bude obchodovat s ropou pouze v dolarech. Na oplátku Saúdská Arábie požadovala zaručení vojenské bezpečnosti a možnost velkorysé koupě amerického obranného vybavení. S ropou se tedy neobchodovalo ani v japonském jenu, ani ve francouzských či švýcarských francích nebo v německých markách navzdory jejich vysoké hodnotě, ale pouze v amerických dolarech.

Exkluzivní pozice amerického dolaru jako měny v obchodování s ropou Spojeným státům přinášela (a doposud stále přináší) mnohé výhody. Zájem o ropu jako surovinu s klíčovým významem (coby zdroj energie, výchozí materiál pro výrobu plastů, hnojiv, herbicidů, kosmetiky a mnoho dalšího) je ze strany energeticky nesoběstačných zemí stabilní a navíc vykazuje mírný ale neustálý růst. To stejným způsobem upevňuje hodnotu měny, ve které je ropa obchodována, tedy amerického dolaru (z toho mezi lety 1973–2000, kdy měl petrodolarový cyklus neotřesitelné postavení, exkluzivně).

Pokud země, která není členem OPEC resp. není soběstačná co do těžby ropy pro vlastní potřebu, chtěla nakoupit (na jedné z pěti světových ropných burz) ropu, potřebovala nejdříve americké dolary pro její nákup. Aby získala americké dolary, sjedná polobartelovou dohodu se Spojenými státy. Typicky tato země platí Spojeným státům ve zboží, tvořící její exportní portfolio. Federální rezervní systém na druhé straně požádá Státní pokladnu Spojených států, aby vytiskla americké dolary, použitelné k zaplacení za toto zboží.

Po tzv. ropné krizi dolar získal potřebnou komoditu, kterou mohl být krytý a zájem o obchodování v této měně na světových trzích opět stoupl.

Izrael musí opustit území, získaná Šestidenní válkou v roce 1967

Dalším výsledkem krize bylo to, že 5. listopadu 1973 vyzvali ministři zahraničí Evropského společenství Izrael, aby vyklidil území, která obsadil v roce 1967. A teď si těch 6 let shrňme:

V roce 1967, během bleskové šestidenní války proti Egyptu, Sýrii a Jordánsku, dobyl Izrael Sinajský poloostrov, Golanské výšiny, obsadil pásmo Gazy, západní Jordánsko a východní Jeruzalém. Poražené arabské státy posléze požadovaly urychlené stažení izraelských vojsk z obsazených území.

6. října 1973 využily Egypt a Sýrie největší židovský náboženský svátek “Den smíření” (hebr. Jom kipur) a vojensky napadly Izrael.Po krátkém šoku se židovský stát rychle vzpamatoval, převzal iniciativu a za pouhé tři týdny stály jeho vojska jen 100 kilometrů před Káhirou a 60 kilometrů od Damašku.

V reakci na válečný konflikt se již 17. října 1973 rozhodla “Organizace států vyvážejících ropu” (OPEC) snížit o 5 % svou nabídku ropy proti zářijové úrovni. Protože již tehdy arabské státy kontrolovaly velkou část ropného trhu a v organizaci měly hlavní slovo, nebyl pro ně žádný problém využít “ropnou kartu” k politickému a ekonomickému nátlaku. Arabští vývozci prohlásili, že výrazně utáhnou své ropné kohoutky na tak dlouho, dokud Izrael nevyklidí zabraná území a nebudou obnovena “práva palestinského lidu”. 

Jiné shrnutí – tandemové řízení

Od 60.let je postavení dolaru v ohrožení a aby si udržel světovou pozici, potřebuje jiné krytí, než zlato, které došlo (resp.dolarů přibývalo, zatímco zlata ubylo). Už nějakých 60 let svět zná cenu ropy, stačí tedy jen vyměnit zlato za “černé zlato” a dolar může žít dál – jako petrodolar. Ale to nejde udělat jen tak, to chce proces, kterému svět uvěří, že přišel spontánně a že ještě dokonce svět uvěří, že je zachráněn před nějakou pohromou.

H.Kissinger, R.Nixon a Saúdská Arábie – dolar je zachráněn, je petrodolarem 

A “černé zlato” leží na Blízkém východě (obzvláště poté, co v USA došlo) a je tedy třeba ovládnout země, které ropu vlastní. Kvůli ropě už sice byly hned po první světové překresleny hranice blízkovýchodních zemí i Afriky, ale to je k jejich ovládání málo – chce to tandemové řízení, maximálně úspěšné už od dob Egypta: chce to znepřátelit dvě strany a pak toto nepřátelství podporovat a obě strany přitom řídit tak, aby ani jedna nepoznala, že je řízená.

A teď se ptejme – kdyby nebylo roku 1967 (a tehdejších “perfektně pracujících informačních služeb” Izraele), mohl by Izrael  zabrat ta území, která zabral a naštvat tím celý arabský svět? A dále – kdyby Izrael ta území nezabral, mohly by v roce 1973 arabské země (tentokrát za naprostého “selhání informačních služeb” Izraele) dobýt kus těch území zpět a v reakci na to, že Izrael byl vytvořen jako spojenec Západu (Francie) ještě uvalit na západní země ropné embargo? A podotýkám, že embargo, které v západním světě způsobilo přesně ten chaos, který byl žádoucí pro přijetí petrodolaru…

Ale to není celé, protože hlavní otázka zní: mohl by se bez těchto dvou válek na Blízkém východě pravidelně objevovat zachránce H. Kissinger a jednat tu se S. Arábií a tu s Izraelem? A aby nebylo málo – protože že šlo o proces maximálního významu, byla náhoda, že na tehdejšího prezidenta R.Nixona se provalila aféra Watergate a pod jejím vlivem veškerá zahraniční jednání “spadla” na bedra H.Kissingera, poradce pro zahraniční politiku a později ministra zahraničí? Ten nejdříve Kissingera všude doprovázel, později už cestoval bez něj.

G.Meirová za Izrael, R.Nixon za USA a H. Kissinger za Globalisty v roce 1973 

Celé tehdejší dění na Blízkém východě mělo ten efekt, že pod vedením H. Kissingera získaly ve Spojených státech spojence dvě země: arabská Saúdská Arábie (plus arabské země OPEC, kde je SA v čele) a židovský Izrael (který sice žádnou ropu nemá, ale pro Spojené státy se stal blízkovýchodním policajtem). V souhrnu tak ovšem tandemovým řízením H. Kissinnger docílil toho, že země, které spolu původně bojovaly, nakonec vzhlížely k tomu, koho obě strany potřebovaly – ke Spojeným státům.

Celý dosavadní obsáhlý popis toho, jak se dolar měnil v petrodolar však je především o tom, že to byl proces, nikoliv záležitost ze dne na den. A že součástí toho procesu byly dvě války, týkající se Izraele. A až nyní můžu přejít k pointě celého článku.

Konec petrodolaru – půjde opět o Izrael?

Tak jako dolar neskončil a petrodolar nevznikl ze dne na den, tak i konec petrodolaru a vznik jiné světové měny je procesem a nikoliv záležitostí ze dne na den. A ten proces běží. A tak jako v krizi roku 1973 jsme mohli být svědky už pouze finále poté, co vše bylo připravováno od Šestidenní války, tak i nyní to, co očekávám na podzim a v listopadu obzvláště, bude už pouze závěrečným krokem toho, co je připraveno přinejmenším od roku 2015. A když to mám říct jinak – už to chce jen nějaký finální spouštěč nějaké té opětovné krize.

A v tomto směru považuji za důležité datumy, kdy počínají běžet americké antiíránské sankce – první vlna odstartována dnes, druhá, mnohem tvrdší,připadá na 4.listopad.

Výše jsem zmiňovala, že se vrátím k datu 24.říjen, tzn.k datu, kdy v roce 1973 skončila Jomkipurská válka. Po ní – a opět cituji, co jsem napsala výše – 5. listopadu 1973 vyzvali ministři zahraničí Evropského společenství Izrael, aby vyklidil území, která obsadil v roce 1967.

Datum 24.říjen je totiž zvláštní tím, že dva krachy na newyorské burze proběhly právě 24. října (krach v roce 1987 rovněž v říjnu, i když 19.). Může se tedy stát, že i současný proces konce petrodolaru se nějakým způsobem posune právě v říjnu.

A datum 5.listopad 1973 je zajímavé nejen tím, že druhé kolo antiíránských sankcí připadá na 4.listopad, ale také tím, že start ropné krize 1973 je datován na 1. listopad s tím, že právě 4. listopadu měl přijít největší šok právě v souvislosti s prudkým nárůstem ceny zlata.

Tak či tak ale datum 4.listopadu vnímám jak nejvýznamnější v souvislosti s tím, že v roce 1973 byl Izrael vyzván, aby opustil území, obsazená v roce 1967.

Dle mého se totiž historie velmi opakuje, ovšem s tím, že pokud Izrael v minulosti posloužil Globalistům v jeho blízkovýchodní roli (a tedy v zájmech, které tehdy měli s USA), nyní už je jeho existence nežádoucí, A jestliže H. Kissinger, který sehrál hlavní roli v nahrazování dolaru petrodolarem za použití Izraele,v roce 2012 řekl, že do deseti let přestane Izrael existovat, tak dle mého velmi dobře věděl, co říká.

A shrnuto – petrodolar možná skončí tím, že všechny sankcionované země se domluví, že s dolarem končí a přestanou jej používat a přejdou na euro. Přesto si ale myslím, že rozbuškou se stane nějaký válečný konflikt na Blízkém východě, který ovšem přinese nejen prudké zvýšení cen ropy, ale současně bude snaha, aby Izrael přestal existovat – do plánů Globalistů se totiž už jeho další existence nehodí..

Použité zdroje: zde, zde, zde, zde, zde

-Pozorovatelka – 07.08.2018

ZDROJ >>