Jednou vypovím o všem…

Alexandr Zacharčenko

Zachar Prilepin
10. 9. 2019 Tv Cargrad, Překlad Outsidermedia (St.Hroch)
Vzpomínka ruského spisovatele ale i příslušníka donbasského opolčení Zachara Prilepina na někdejší hlavu Doněcké lidové republiky Alexandra Zacharčenka.

Před rokem, 31.srpna, byl při atentátu ve středu města Doněcka zabit Alexandr Zacharčenko*) Ze zhruba desetistránkové Prilepinovy vzpomínky na blízkého přítele jsem Vám vybral a přeložil alespoň podstatný výtah.

Vytváří se dojem, jakoby „Baťova“ (volací znak Zacharčenka) tragická smrt byla pro nás všechny koncem jakési epochy. Z naší strany by nebylo zcela správné mluvit o konci epochy, protože doslova včera večer přišly, jako obvykle, hrozné zprávy o tom, že jeden bojovník zahynul na linii dotyku, přičemž byl dle všeho zabit rozvědkou ukrajinské armády (VSU) a uřízli mu ucho. Tři další zahynuli v důsledku minometného ostřelování, tři padli do zajetí – a to je běžná věc, chápete? Mluvíme-li o konci epochy, tak se s čímsi loučíme…

Už jsem například ztratil přehled o počtu zabitých, raněných a zmrzačených v jednotce, kterou jsem vytvářel – u nich epocha pokračuje. Nelze vzít pravítko a změřit, že až sem to je „Ruské jaro“, a odsud už „Ruské jaro“ není… Pokud se chlapci scházejí a mají v srdci „Ruské jaro“, přijíždějí a hájí toto území, pak to znamená, že „Ruské jaro“ existuje a bylo by předčasné se s ním loučit. Chápu dokonce, jak to betonuje, vše se tak či onak zahání někam do nepříliš prestižních stránek zpráv.

Tím spíš si uvědomuji, že nejen donbaská historie, nejen Doněck a Luhansk stále trvají a pokračují v cestě k momentu, kdy vstoupí do rámce Ruska. Není zakončena ale ani charkovská historie, ani oděská, chersonská, atd. Znamená to, že ta historie neskončila.

A pokud jde o Alexandra Vladimiroviče Zacharčenka – samozřejmě to byl člověk obdivuhodný, výjimečný. A jsem přesvědčen, že člověka, který by se mu mohl rovnat, už v životě nepotkám. Potkám jiné znamenité lidi, dobré v tom či onom. Ale pokud jste pobývali na sibiřské řece s Jermakem**) Timofejevičem, tak nemáte šanci dalšího Jermaka potkat.

Měl jsem a stále mám rád tohoto člověka.

Ve svém románu „Někteří do pekla nepřijdou“ jsem napsal, co jsem napsat chtěl o člověku, jehož sousedem jsem několik let byl. On byl velmi prozíravý, měl výjimečně vyvinutou intuici, kromě jeho logiky rozumu a pevnosti – lidské, státnické i důstojnické. On zřejmě cítil, že nevyhledávám přátelství s ním, že neočekávám na Donbasu žádné výhody. Přáteli jsme byli celé tři roky 2015 až 2018. Bylo to nějak v červnu, kdy DNR navštívil jeden americký herec – a Zacharčenko z ničeho nic pronesl na moji počest přípitek. Říkal, že zná člověka, který nejenže tu nevydělává, ale vozí sem svoje, vkládá, tahá sem v materiálním, i v duchovním smyslu. Nejspíš mě nějakou dobu pozoroval a snažil se pochopit, co tady hledám. No, a v jistou chvíli pochopil, že nehledám nic, kromě své pravdy, svého srdce a své radosti. Vzpomínám si, jak pro něj bylo důležité, když zjistil, že do Doněcka stěhuji svoji rodinu. Bral to jako znamení, že tam zapouštím kořeny a považoval mě za svého.

Stejně laskavě se choval i k hercům, muzikantům, ke všem, kteří přinášeli duši a srdce. Nikdo nikdy na Donbasu nedostával honoráře. Nabídl mi dokonce, abych bydlel v přízemí jeho domu…

On pro mě nebyl jen lídr země, který na sebe převzal celou odpovědnost. On byl pro mě navíc i jakýmsi atamanem v tažení… Když teď začnu popisovat, vyprávět – pustí se do mě komentátoři z druhé strany, ale i někteří naši prašivci. Vytrhnou jedno – půldruha slova, větu a začínají z nich cosi lepit. Je paradoxní, že všichni ti lidé – napsal jsem o tom celou knihu a tam všechno je – ale ti lidé odmítají a nejsou schopni číst text. Očekávají nějaké videorozhovory, z nich vytrhnou jednu větu a s ní, jako blbec s vozembouchem hauzírují po všech sociálních sítích. A tam stejní blbci začínají na všechno reagovat. Jestli vás to zajímá, tak si o tom přečtěte.

Jak se stal hlavou republiky? Naši oponenti se strany evropského, amerického a dalších světových společenstev se domnívají, že všechny procesy na Donbasu byly uměle vyvolány. Jistěže ne – byly živelné. Ale problém, který se přirozeně objevil před ruskou vládou a vedením – s kým mají jednat? Situace byla nepřehledná. Vyslali tedy na služební cestu do neznáma, vůbec ne státníka, Alexandra Borodaje (první šéf DNR), který měl za úkol rozhlédnout se a vyjasnit, s kým se tu dá jednat. Borodaj vlastně ani v podstatě nebyl hlavou DNR, ale jakýmsi geologickým průzkumníkem nebo kosmonautem ve smyslu – jeď tam a přivez informace. On, ale i další „emisaři“ se vraceli s doporučením na Zacharčenka (kandidátů ve výběru ale bylo nejspíš víc), a volba padla právě na něj.

Je třeba si uvědomit, co je to moderní politik. Je to člověk, jdoucí po cestě umrtvení v sobě všeho lidského. Znamená to mj., že si nesmí dovolit výroky, umožňující dvojí výklad. Odsud pochází onen antijazyk, kteřím se naši politici vyjadřují, ony kostrbaté fráze typu: Pojďme se na věc podívat objektivně, konsolidovaně, atd…, kde je minimální důvěra k lidem, dokonce i v nejbližším okolí. Minimalizované lidské reakce a samozřejmě i cynismus…

Takže vše, o čem jsem teď mluvil, se na Zacharčenka nevztahuje. Byl to člověk, který si lidi zamiluje. Přitom mi ale bez konce říkal, že ho zradí. A nezradí ho všichni, ale ti nejbližší – a nejenže ho zradí, ale navíc začnou krást, rozkrádat veřejné zdroje, klamat atd. Zhroucení víry v lidskost u něj přicházelo často.

V jeho pracovně bylo devět děr po kulkách, které nestihli zamazat. Odkud? Přichází k němu člověk, Zacharčenko zakleje a říká mu: Dali ti funkci, republika bojuje, každý den umírají lidé a tys začal krást… Žádného z lidí on, samozřejmě nezabil, ale vystřelil na výstrahu do stropu…

Byl to zářivý, otevřený, upřímný, svobodný člověk, který si mohl dovolit říci vše, co si myslí. Takoví lidé v podstatě do politiky ani nechodí. On ale ano, a bylo to štěstí.

A vůbec, Doněck sám o sobě jako by představoval skutečnou lidovou demokracii, se vším, co k ní patří. Protože to, s čím se jinak setkáváme, není demokracií. Jsou to finanční skupiny, nabízející nám ty či ony figury, rozehrávají se určitá představení, my si volíme jistého Macrona nebo Obamu, nebo někoho dalšího… V Doněcku to byla demokracie v čisté podobě. Lid se shromáždil a zvolil si svého nejdražšího syna pro řízení své republiky. Byl to zázrak, zázrak lidové demokracie. On vzal na sebe kříž a táhl ho, a každý den zjišťoval stále víc, že to vše pro něj skončí smrtí.

Nepamatuji si, kolik na něho bylo atentátů – domnívám se, že 80. Když jsem se stýkal se šéfy ministerstva státní bezpečnosti a dalších služeb, jednoduše počítali na prstech: tady nálože, tam snajpeři, tady ještě něco, tady jsme je odhalili, tam jsme je sebrali preventivně… Srst se ježila při zjištění, že to probíhalo každodenně a na každém rohu. A on říkal: jednou se jim to povede… nicméně nadále to na sobě táhl.

A jeho volací znak „Baťa“ (Taťka), to nebyla lidová přezdívka, ale skutečný volací znak – takový se jen tak nedává. Tak mu říkali jeho nejbližší spolubojovníci.

Vzpomínám si na jednu tragickou událost, kdy zajel na „Saur-Mohylu“ a zůstal tam mnohem déle, než se předpokládalo. My jsme tam drželi obranu. Saur-Mohyla (tak se jmenuje kuželovitý vrch v Šachťorském okrese) byla obklíčena nesrovnatelně početnějšími jednotkami VSU. Stalo se tam, že ukrajinský tank na své straně přejížděl přímo přes raněné naše lidi a začal je drtit. Jeden z našich bojovníků se s několika granáty vrhl pod tank a vyřadil ho z provozu. Baťa říká: „Neznáme jeho jméno a ani se ho nedovíme…“ A strašně dlouho ho trápilo, že taková hrdinská smrt nebude moci být náležitě oceněna. Příhod tam bylo mnoho. Třeba, když vyměnil, no nevyměnil, ale propustil najednou velký počet ukrajinských zajatců, zatímco poté ukrajinská strana naše propustit odmítla.

Upřímně řečeno, nemohu o všem mluvit. Vyučila mně hořká zkušenost s těmi, kdo mně sledují. Všechno, co bych nyní řekl, může být použito proti nám. Jednou o tom, samozřejmě povyprávím.

Jako novinář jsem se s ním stýkal jen první 2-3 týdny. První moje funkce ve vedení DNR byla poradce pro informační politiku, což brzy skončilo a stal jsem se poradcem Zacharčenkovým. Jako spisovatel jsem tam nikdy nepůsobil a novinařinou jsem se tam nikdy nezabýval. Ani Zacharčenko mně tak nebral – byl jsem pro něj major armády DNR.

V druhé knížce jsem popsal i atentát na Giviho***) – milovaná holka ti může podstrčit bombu – takže, v jakém světě to vlastně žijeme? I v kavárně „Separ“ (v Doněcku) byl atentát na Zacharčenka proveden za účasti člověka z blízkého okolí – který vstoupil do kavárny a umístil tam bombu… To, že tam v každé důležité jednotce byli „krtci“ a lidé, kteří bonzovali ukrajinské straně, – je zřejmé. To ani neodhalovali specialisté. Za prvé to bylo velmi jednoduché udělat, protože je tam ohromné množství lidí majících ženy, děti, matky na druhé straně. Jednoduše zazvoní telefon, a na druhém konci vám sdělují, že koukej na fotku tvojí ženy (nebo dcery) – máme ji u nás ve sklepě. A dál už není co vyprávět. Zkrátka dojdi ke své jednotce a vyfotografuj tam vchod a pošli nám. A hotovo… on vyfotí vchod, později pohled z okna, pak ještě něco… a už ho mají, už nemůže odmítnout spolupráci – protože už je zrádce. Tady nejde o to, zda ho odsoudit nebo ne.
V případě občanské války a při možnostech tajných služeb z druhé strany jsou takové věci prostě nevyhnutelné.

Proto bylo vše prošpikováno takovými věcmi. A důvěřovat bylo pro všecky složité. Nicméně právě na důvěře a bratrství se to vše budovalo. Právě proto tam mnozí lidé zahynuli, protože často měli zrádce i v nejbližším okolí, a takových vyšetřených i nevyšetřených tragédií je velmi mnoho. V knížce jsem popsal jen jednu z těch událostí a vyprávět o dalších nebudu, protože hned spustí křik, že jsme tu všichni zrádci a vzájemně se zabíjíme. Prakticky za všemi vraždami významných polních velitelů stojí tajné služby z druhé strany. A že získávají zrádce mezi námi? To je těžké, člověk je tvor slabý… Potrestáni jistě všichni nebyli. A vůbec, pokud jsou Porošenko, Turčinov a šéfové jejich tajných služeb na svobodě, je zbytečné o tom vůbec mluvit…

Zdroj: TV Cargrad

*) Alexandr Zacharčenko (1976-2018) – doněcký rodák, jeden z předních polních velitelů donbasského opolčení, Hrdina DNR, od roku 2014 do 31.8.2018 předseda vlády DNR, vrchní velitel ozbrojených sil DNR, generálmajor DNR i LNR.
**) Jermak Timofejevič – ruský objevitel (převážně 2. poloviny 16.století), který pro Rusko mj. získal území dříve považovaná za území Sibiřského chanátu.
***) Givi (vl.jménem Michail Tolstych) – rodilý Ukrajinec, velitel praporu „Somali“ – jeden z nepopulárnějších a nejúspěšnějších polních velitelů, zahynul ve 37 letech při pumovém atentátu v únoru 2017.

ZDROJ >>