K výročí pádu reálného socialismu V čem jsme to vlastně do roku 1989 žili?

Petr Kužvart
8.11. 2019
Proč označení reálný socialismus?
Období pádu a zániku reálného socialismu je vymezeno letopočty1989-1991. Po celou dobu jeho existence nebyl nazýván jednotně a už vůbec ne jako „reálný socialismus“. Tento termín je pozdějšího data, užívala jej oficiální propaganda někdy v 70. letech minulého století k odlišení skutečného, existujícího společenského uspořádání na rozdíl od utopického socialismu, ale i vědecké disciplíny snažící se rozpracovat socialistickou teorii a od různých ideologických nálepek a dalších podobných –ismů s důrazem na jeho reálnou existenci v protikladu k dobovému kapitalismu. S tímto vědomím určité nepřesnosti termín užívám pro celé období od roku 1917 do roku 1991.

Omyl vousatých klasiků

Vznik a vůdčí představa socialismu byly předznamenány důrazem na diskontinuitu vývoje: socialismus je novou kvalitou, jež na dosavadní pořádky nenavazuje, ale odstraňuje je. Proto Marx a později Lenin hledali novou formu politické organizace společnosti, nový politický systém. Měli před očima (druhou) Komuna města Paříže z března až května 1871, později Lenina zaujaly sověty z povstání roku 1905 a následně vznikající sověty v průběhu revolučního roku 1917 v Rusku. To byly podle klasiků příklady politické diktatury proletariátu, Zapomněli na fakt, že měšťácký parlamentarismus se chystali nahradit ve své podstatě nouzovými strukturami rad – sovětů, kolektivních orgánů spontánně vznikajících za povstání, stávek, katastrof a revolucí. Takové struktury vznikají zdola a zcela bezděčně za všech krizových situací, jejich členové mají více či méně rozdělené úkoly (vzájemnou dělbu práce a kompetencí), tedy každý má svou působnost, jeden ostrahu a obranu, druhý zásobování, třetí koordinaci s dalšími radami v daném regionu a podobně. Navzájem jasně neoddělena v nich byla moc výkonná a moc normotvorná. Za povstání, stávky, živelní katastrofy fungují takové struktury dokonale, ale s přechodem na standardní (nekrizový) společenský provoz jejich úloha končívá a jsou nahrazovány standardními mocenskými a správními strukturami. Nebyly to tedy předzvěsti budoucích pořádků, jak klasikové předpokládali. A po odeznění revoluční krize a občanské války v Rusku nevyhnutelně zkostnatěly, obalily se výkonným aparátem a staly se součástí centralizovaného byrokratického aparátu moci a správy. U nás byl jejich obdobou systém národních výborů.

Překvapivý způsob regenerace třídní struktury

V oblasti oficiální ideologie a propagandy trvalo charakterizování sovětů jako nového a vyššího typu politické organizace a moci. Ideologie tu zradila své tvůrce, začala záhy fungovat jako dokonalé falešné vědomí, jako iluze vědecké predikce zákonitého společenského vývoje se svůdnou snahou dějinnému pohybu pomoci, když už přece dokonale víme, jak „musí“ dále probíhat Výsledkem snahy o diktaturu proletariátu byla nejprve diktatura bolševické strany – údajného předvoje dělnictva – a nakonec (během 20. let) postupný vznik a stabilizace diktatury monopolní, hierarchické, centralisticky organizované stranicko-státní byrokracie, jež si direktivně, drsně, nevolnicky podřídila celou ostatní společnost – dělnictvo, parcelové rolnictvo (dekret o půdě z konce roku 1917 znamenal jeho masový vznik), prostě celou společnost. Systém diktatury monopolní byrokracie znamenal regeneraci třídní struktury v novém, překvapivém smyslu, ve variantě krajní všestranné centrální monopolizace. Její podstatou byla úplná stranicko-stítní kontrola reprodukčního procesu veškerého společenského kapitálu spojená s přisvojováním a rozdělováním vznikajícího celospolečenského nadvýrobku. Šlo o kontrolu zcela výlučnou, monopolní, prováděnou hierarchickým a centralizovaným systémem monopolní byrokracie, tedy soustavou orgánů státu a komunistické (bolševické) strany. Během cca 10 let se vytvořilo něco úplně jiného, než revolucionáři předpokládali. A sami se stali tohoto i podstatnou součástí – bez ohledu na přetrvávající revoluční blouznění.

Trockistická opozice se snažila takovému trendu vzdorovat a byla poražena. Jejím vkladem do dějin politického myšlení bylo konstatování faktu „degenerace“ dělnického státu, přičemž pokračování revoluce přinese až žádoucí odstranění té degenerace a náprava vývoje. Trocký a spol. nemohli vzhledem ke svému předchozímu revolučnímu angažmá připustit nějakou regeneraci třídní struktury, protože to by uznali krach revoluce, ve kterou věřili. I oni operovali svými teoretickými úvahami ve sféře falešného vědomí. Měli už ale přece jen našlápnuto k hlubšímu pochopení probíhajícího vývoje, ale zatím jen v náznaku.

Prvotní akumulace kapitálu a industrializace Ruska – mimokapitalisticky!

Socialistická teorie předpokládala vznik nového uspořádání v nejvyspělejších zemích. Toto přesvědčení se zakládalo na předpokladu, že imperialismus přelomu století je posledním stádiem kapitalismu, po kterém musí následovat zásadní, revoluční systémová změna. Jenže reálné dějiny rozhodly jinak. Kapitalismus se během 20. století dál vyvíjel, nepřešel v socialismus a revoluce nakonec zvítězila a udržela se jen v relativně ještě zaostalém Rusku. Nová moc v Rusku byla postavena před jiný úkol v dosud poměrně ekonomicky nerozvinuté Ruské říši, jež stála na předělu prvotní akumulace kapitálu a industrializace včetně nutnosti vybudovat obrovskou technickou infrastrukturu, vyvolanou zprůmyslněním země. Mělo se řešit vlastně něco jiného, než byl přechod k socialismu v původním smyslu. Objektivně určený úkol byl ve skutečnosti jiný, nežli nastolit rovnou socialismu.

Samozřejmě se blouznilo o vybudování socialismu, že sověty + Iljičovy lampičky (tj. provedení elektrifikace) znamenají už socialismus či dokonce komunismus, ale šlo o pouhé dobové třeštění, falešné ideologické záplaty na chtěném obraze doby. Na pořadu dne byl totiž objektivně pokus o nekapitalistickou, mimokapitalistickou cestu, tedy o zrychlenou a plánovitě řízenou sociální změnu, jež v západní Evropě probíhala živelně, postupně a přirozeně v 16. – 19. století. Šlo o zrychlenou prvotní akumulaci kapitálu a zavedení mechanizované tovární velkovýroby i technické infrastruktury, kterou si vynucovala. Provést měšťáckou změnu společnosti po potlačení měšťáctva a tedy bez měšťáctva ...

Jak by asi probíhala revoluce v rozvinuté zemi, když imperialismus začátku 20. století nebyl, jak se ukázalo, posledním, zahnívajícím stádiem kapitalismu? Bylo to jen určité krizové rozcestí, kde dějiny hledaly další vývojovou cestu, a to vesměs odstraněním politického parlamentarismu prostřednictvím fašistického převratu a diktátorským stylem vlády (s takovým ideologickým doprovodem, jako byl korporativismus, klerofašismus nebo doslovné aplikování biologického darwinismu na dějiny a prognózu vývoje lidských ras) – a vedle těchto systémových experimentů se uplatnil ve stále ještě zaostalé zemi pokus o mimokapitalistický průběh industrializace jako další z možných cest dějinného vývoje, alespoň pro nerozvinuté země. Počátkem 20. století byly všechny možnosti otevřené a s tím spojené otázky prozatím nezodpovězené.

Průběh a cena nekapitalistické industrializace

Počty obětí kapitalistické cesty průmyslové revoluce i té mimokapitalistické byly nakonec vcelku srovnatelné, byť jednou šlo o proces rozložený do několika staletí a postupně i do různých zemí - a na druhé straně se jednalo o pouhých 10-20 let v jediné zemi. Na straně klasické industrializace šlo o vyvražďování a zotročování koloniálních národů a kmenů, ale také likvidaci celých kategorií a vrstev obyvatelstva v Evropě (Anglie 16. století a ono známé vyhánění pachtýřů v zájmu zavedení dominikálního velkochovu ovcí na scelených pozemcích). Na druhé straně v Rusku to bylo revoluční násilí, rozsáhlé mimoekonomické donucování a vznik a fungování pracovně-vyhlazovacích táborů (Solženicynův termín a slovní hříčka: oficiálně byly nazývány ispytatělno-trudovyje lageri, tedy pracovně-výchovné tábory, Solženicyn to změnil na istrebitělno-trudovyje, tedy na pracovně-vyhlazovací. Nejde jen o vtípek ale o krutou realitu: vězně bylo třeba fyzicky exploatovat těžkou prací během prvých měsíců v táboře, pak už mohl klidně chcípnout – viz výklad generála NKVD Naftalije Aronoviče Frenkela, zmíněný v Solženicynově Souostroví GULAG). Mimoekonomické donucování k mimokapitalistické cestě vývoje spočívalo v rozsáhlé a trvalé policejně-trestní represi naplňující pracovní tábory, v opakovaných čistkách i v rámci monopolní byrokracie samotné a celkově velmi drsné represivní vládě nad porobenou, znevolněnou společností (znevolněnou ve smyslu všeobecné pracovní povinnosti na „panském“, na erárním). Uměle vyvolaný hladomor na Ukrajině ve 30. letech byl závěrem procesu vzniku diktatury monopolní byrokracie. Hladomor zlomil páteř parcelového rolnictva. Kdo přežil, skončil rád v kolchoze. 30. lety minulého století začíná období již stabilizované klasické stalinské diktatury, klasického období reálného socialismu. Již v průběhu 20. let byli vyvražděni, zavřeni nebo vyhnáni do exilu příslušníci předchozích privilegovaných tříd, šlechta, duchovenstvo, buržoazie, velkostatkáři. Ve 30. letech minulého století ale pokračovaly masové represe, jak proti porobenému lidu, tak také v rámci monopolní byrokracie samotné a v důstojnickém sboru Rudé armády. Začalo to vlastně původně postupným odklízením nekonformních levičáků, starých bolševiků a klasiků revoluční teorie a poté represe probíhaly v určitých vlnách – kampaních (zejména „Velký teror“ 1937-1938). Průběžně se uplatňovala plošná policejně-trestní represe trvale odčerpávající vzpurné nebo nedostatečně přizpůsobivé živly z nižších, ovládaných tříd.

Represe měly zvláštní povahu, kdy se často likvidovali nebo posílali do lágrů lidé jaksi preventivně, tedy aniž by se trvalo na hodnověrném usvědčení z trestného skutku. Šlo víceméně o formální administrativní nebo soudní výroky, ovšem často zněly na 10 nebo i 25 let (tzv. stalinská čtvrtka), tedy prakticky na doživotí.

Proč tak rozsáhlé a průběžné represe?

Represe měly dvojí funkci. Jednak odčerpávat trvale a průběžně jakékoli vzpurné elementy a úchylkáře, ale někdy dokonce preventivně pouštět žilou jak monopolní byrokracii, tak i porobené, znevolněné společnosti. Nekapitalistický charakter systému musel být totiž trvale společnosti a dokonce i vládnoucím skupinám vnucován, a to mimoekonomicky, mocensky, diktátorsky. Protože ve společnosti přirozeně existovala trvale přítomná silná tendence k návratu k uspořádání, jež by přirozeně odpovídalo industrializující se (před)kapitalistické společnosti, tedy k pluralitě vlastnictví, tržnímu mechanismu, nemonopolistickému uspořádání jak hospodářství, tak i politické sféry. Tyto tendence tu stále byly a musely být průběžně také potlačovány. A vzhledem k této tendenci čekisté kolikrát slyšeli trávu růst a spouštěli preventivní represe. To byla prvá funkce represí – udržovat mimokapitalistickou trajektorii vývoje. Často se velké politické procesy a vlna „Velkého teroru“ 1937-1938 dávají za vinu Stalinově paranoie, jeho chorobné podezřívavosti. Ale požadavek trvalých represí měl ve své podstatě velmi logickou příčinu, díky které se teprve mohla paranoia velikého vůdce národů jak se patří rozvíjet a prohlubovat.

Druhá funkce represe byla jednoduše ryze ekonomická, tedy mít na povel v pracovních lágrech dostatečné kapacity otrockých pracovních sil, tolik potřebných při industrializaci země, v dolech, při velkých infrastrukturních stavbách, při těžbě sibiřského dřeva a v rodícím se těžkém průmyslu. Společnost jako celek byla dočista znevolněná. Tábory GULAGu vedle ní představovaly miliony zcela zotročených pracovních sil. S jejich pomocí se také a mnohdy především prováděla industrializace mimokapitalistickou cestou.

Doprovodem i zdůvodněním represí bylo falešné přesvědčení, že strana ví, jak se bude dějinný pohyb vyvíjet a je tedy možno jít mu naproti a uspíšit jej eliminací všeho nesovětského, nekomunistického a přísným oddělováním zrna od plev přispívat ke vzniku a růstu nového člověka, modelovaného již novou, reálně socialistickou (ve skutečnosti spíš postindustrializační) realitou. Dobové iluze, útěšné lži a projevy státostranické ideologie jako falešného vědomí se tu pěkně vyvztekaly. Oficiální tisk i všechny dobové propagandistické sračkomety byly těchto nepodložených iluzí a pouhých neplodných, doktrinářských spekulací plné. A nikoli náhodou. Bylo to opravdové falešné vědomí, nutný ideový doprovod vnucované reality.

Vývojové fáze sovětské reality

Klasické stalinské období trvalo od počátku 30 let přes celou válku, kdy se systém projevoval ve své podstatě dirigistickým řízením zmilitarizované ekonomiky, ale vedle toho se jaksi orientálně vyžíval v opakovaném vražděním neúspěšných velitelů Rudé armády. Popraven byl již velitel prvého selhavšího útoku na Finsko v zimě 1939-1940. Na začátku Velké vlastenecké války byl popraven dokonce velitel jednoho frontu i s celým štábem, následně byli vražděni velitelé, kterým se podařilo probít se z obklíčení – za to, že neválčili dost dobře. Kdo padl do protivníkova zajetí, byl automaticky zrádce. Likvidace velké části důstojnického sboru Rudé armády těsně před válkou je dostatečně známá. Ani za tuto tragickou chybu plnou nepodložených a lživých obvinění nebyl potrestán nikdo – muselo by se totiž pro skutečné pachatele sahat příliš vysoko, ba i na post nejvyšší. Tady zafungoval sebezáchovný pud a fakt kolektivní odpovědnosti celé politické věrchušky za tyto zjevné a masové zločiny.

Ještě zajímavá souvislost, ilustrující nezbytné přísné tajnůstkaření v rámci stalinského systému: je známo, že generál čs. armády Heliodor Píka byl za války velitelem čs. vojenské mise v Moskvě. V rámci snah o vznik čs. vojska bylo jeho úkolem jednat s lidovým komisařem vnitřních věcí Lavrentijem Berijou a jeho podřízenými a také objíždět tábory a správy GULAGu a vyreklamovávat vězně s československým občanstvím, aby se mohli do vznikajícího čs. vojska zapojit. Šlo v naprosté většině o lidi sedící za ilegální překročení sovětských hranic, k němuž se často přidružilo obvinění ze špionáže. Měli tu smůlu, že před nacismem utíkali na východ, tedy nesprávným směrem. Hned v době Vítězného února sovětská nejvyšší místa velmi tvrdě požadovala likvidovat urychleně generála Píku. Důvodem bylo, že se jej orgánům NKVD a SMERŠ nepodařilo zlomit k poslušnosti jako generála Ludvíka Svobodu – a přitom měl Píka dokonalý přehled o reálném stavu SSSR zevnitř, o jeho utajované odvrácené tváři. A tak byl milý generál na základě zfalšovaných obvinění odsouzen a v červnu 1949 zavražděn. S takovými vědomostmi měl hned v únorových dnech utéci přes hranice. Ale oni by si ho stejně našli. Nebezpečí, že sepíše vše, co ví – a pak to uveřejní, nemohlo věru zajistit příslušným místům v Moskvě lehké spaní.

Klasické období diktatury monopolní byrokracie skončilo teprve, když konečně zdechl Veliký vůdce národů, Geniální vůdce světového proletariátu, soudruh Stalin, tedy počátkem roku 1953. Truchlili pro něj moc, dokonce ho vycpali a položili do Leninova mauzolea, nicméně hned po jeho smrti byla potichu ukončena příprava dalšího plánovaného politického monstrprocesu se „spiknutím bílých plášťů“. Zatčení lékaři byli tiše propuštěni z vězení a ani žádnéc jiné monstrprocesy se již nekonaly. Následovalo zhruba jedenáctileté přechodné období, kdy se na nejvyšších místech vedl boj o nástupnictví a od roku 1956 byly zahájeny i krotké pokusy o „kritiku kultu osobnosti“, tedy o destalinizaci. Ta byla spíše jen vnějšková, protože všichni vrcholoví byrokraté i celá monopolní byrokracie, to vše vyrostlo a absolvovalo své dosavadní kariéry ve stalinské éře a bylo s ní bytostně spjaté. Hlavní bylo, že všichni potřebovali zajistit neměnnost základních společenských poměrů, na nichž jejich moc spočívala. Podstata systému měla být zachována, změnit se měly jen vnějškové atributy režimu a trochu i politické frazeologie. Ukázalo se, že systém již byl natolik stabilizován, že bylo možno zanechat masového teroru a neměnnost společenských poměrů již stačilo zpravidla udržovat nikoli přímým a masovým užitím násilí, ale už jen hrozbou jeho užití. Význam pracovních táborů klesal a bylo možno upustit od masových represí. Skupinky neposlušných stačilo napříště zavírat do psychušek a do normálních věznic.

Brežněvovská etapa

Tvář systému se stala poněkud liberálnější. V roce 1964 začíná předposlední etapa vývoje reálného socialismu, a to nástupem Brežněvova vedení k moci a ukončením liberalizačních a reformních pokusů v SSSR, zahájených v době destalinizačních snah. Nové období od roku 1964 do roku 1985 je někdy charakterizováno jako neostalinismus. Je faktem, že reformní a liberalizační pokusy byly v Sojůzu ukončeny a došlo k potlačení jejích náběhů v satelitech střední Evropy, u nás v letech 1968-1970, v Polsku ve stejné době měly represe za následek vlnu židovského vystěhovalectví. Předposlední dějství se neslo v duchu doktrinální, dogmatické neměnnosti základů reálného socialismu a také a zcela zákonitě i v duchu dalšího zaostávání ekonomické výkonnosti systému ve srovnání se soudobým kapitalismem. Ono je možno někde na Západě ukrást příslušné know-how (což se běžně dělo), ale než to zanalyzujete, okopírujete, zavedete do výroby a vychytáte mouchy, tak jde již o produkci beznadějně zastaralou. Sovětská průmyslová produkce od 60. let zjevně zaostávala za srovnatelnou kapitalistickou výrobou, tím víc, čím důležitější v ekonomice byly výrobky pokročilého průmyslu, zejména stále více elektronizace – na rozdíl od dosavadních výkazů tun uhlí a oceli.

Diktatura monopolní byrokracie celkem zvládala povojensku velet základní industrializaci veliké země, pořízení těžkého průmyslu. Ale jakmile se mělo přejít k intenzifikaci výroby, k pravidelným inovacím a ke vzniku a rychlému rozvoji zcela nových technologií, bylo zle. Ještě tak kočírovat válečné hospodářství, to vcelku šlo byrokratickým centralismem zvládnout, ale nové trendy a nová odvětví druhé poloviny 20. století už reálnému socialismu beznadějně ujížděly. Existovala privilegovaná odvětví, jež i přes potíže podávala velmi kvalitní, někdy i vrcholové výkony: zbrojní vývoj, výzkum a výroba, atomový výzkum, vývoj a jeho vojenské využití a také kosmický průmysl, ale během let bylo stále obtížnější držet krok s kapitalismem i v těchto, monopolní byrokracií všemožně podporovaných a protežovaných oblastech. Byl tlak na změny. Zejména technokraticky a pragmaticky založené mladší generace kádrů v rámci panující monopolní byrokracie to opakovaně v 60. - 80. letech zkoušely. Marně. Vždy při reformních úvahách i pokusech se dříve či později narazilo na hospodářské a mocenské základy systému, na nutnost sáhnout i do základů diktatury monopolní byrokracie a měnit je (tj. zejména nutnost sáhnout do mimoekonomicky udržovaného centrálního ovládání reprodukčního procesu veškerého společenského kapitálu a do direktivního politického monopolu stranicko-státní věrchušky). A dál se nešlo. Byrokraté u moci instinktivně vycítili přímé ohrožení a pokusy zatrhly. Řídili se svým třídním instinktem, který je opravdu nezklamal. Jenže z nutných reforem tak nebylo nic a jelo se dál postaru. Nebo zůstaly jen změny zoufale nedostatečné a neúčinné. Proto skončily postupně ve ztracenu různé ty „soubory opatření ke zdokonalení soustavy plánovitého řízení národního hospodářství“ a podobné mnohomluvné proklamace rodné strany. A vnitřní dluh zaostalosti se zvyšoval, rok od roku.

Satelitní státy východní a střední Evropy

Jejich existence byla důsledkem sovětského vítězství ve II. světové válce a faktu, že při tom Rudá armáda obsadila půlku Evropy. Kam došla, tam zpravidla sovětská moc již zůstala. Během několika poválečných let byly po drsném sovětském tlaku nastoleny reálně socialistické stalinistické režimy, pokud nedošlo rovnou k územní anexi po zinscenovaném referendu (Podkarpatská Rus). Přitom určitá míra socializace byla zejména v Československu prosazována i nekomunistickými stranami a vítána většinou veřejnosti. Nicméně s koncem 40. let tu jsou u moci všude drsně stalinistické režimy. Přitom v některých zemích se nešlo důsledně sovětskou cestou: v Polsku nadále převládalo soukromé zemědělství, mnohde zůstaly fungovat drobné služby a řemesla, vesměs záležitosti pro moc spíše okrajového významu. S výjimkou polského zemědělství, kde si nový režim opravdu nedovolil sáhnout ke zkolchoznění. To by Poláci jen tak neskousli! Na přelomu 40. a 50. let (v Polsku o něco dříve) v těchto zemích došlo jednak k soudní kriminalizaci a likvidaci opozice, jež předcházela vlně represí namířených do vlastních řad režimní státně-stranické byrokracie, nicméně s rokem 1953 tato vlna slábne a v průběhu roku 1956 dochází k výrazné krizi režimu v Polsku a k úplnému krachu stalinského režimu v Maďarsku, kde to musí napravovat sovětská vojenská intervence a regulérní válka proti lidovému povstání, následovaná řadou rozsudků smrti.

Satelitní režimy se v 60. letech více či méně liberalizovaly a vstoupily do brežněvovské fáze, kdy postačovala hrozba násilím a měla přednost před jeho přímým užitím. Socialistický establishment ztrácí hrubě násilnické stalinské rysy a u nás sílí tlak na hospodářské reformy a změny v kultuře.

Srpen 1968 jako důkaz správně fungujícího třídního instinktu sovětské věrchušky

Stále všude převažuje snaha vykládat srpnovou intervenci pěti spřátelených armád jako nesmyslný a neadekvátní čin. Opak je ale pravdou. V Československu se rozvinul reformní proces zřetelně ohrožující hlavní pilíře moci monopolní byrokracie. Pokud by měl tu šanci dále se nerušeně vyvíjet, postupoval by tento proces svou vlastní vahou směrem k postupné redukci mimoekonomického donucování k nekapitalistické cestě vývoje, došlo by k rozvoji vícesektorové tržní ekonomiky a ke vzniku pluralitního parlamentního systému. Komunisté by postupně ustoupili do role jedné z politických stran a výsledné uspořádání by patrně bylo obdobou toho, co v té době fungovalo v Rakousku nebo západním Německu, tedy sociálně-tržní či socializující hospodářská soustava se značným podílem státního sektoru, politicky zastřešovaná pluralitní demokracií, patrně se silnou pozicí sociální demokracie. Tehdy neexistovaly neokonzervativní ekonomické koncepce jako následně v 90. letech, takže bylo možno očekávat nějakou sociálně citlivou variantu poválečného západoevropského kapitalismu doplněného možná o socializující prvky. Poté, co by bylo zrušeno mimoekonomické donucování k nekapitalistické cestě vývoje, by se býval systém během několika let vcelku bez větších otřesů dostal samovolně do rovnovážného stavu odpovídajícího objektivně dosažené poměrně rozvinuté úrovni československé společnosti, srovnatelné s tehdejším Rakouskem. Obrovský rozmach lidových sil a nadějí během roku 1968 u nás a zárodečné formy nové reality uvnitř připravované hospodářské reformy, zárodky pluralitního politického systému a další politický vývoj naznačený zejména manifestem 2000 slov svědčily o vnitřní nazrálosti a proveditelnosti tohoto vývoje, o tom, že by to bývalo šlo uskutečnit.

Ovšem k něčemu takovému nesmělo dojít. Moskva i tuzemské tvrdé partajní jádro zcela správně vyhodnotily vývoj reforem ohrožujících pilíře reálného socialismu v zemi a když se nepodařilo donutit československé vedení k utlumení změn a k návratu do jednotné linie reálného socialismu, provedla Moskva bez váhání bratrskou pomoc pěti armád. Mohla si to dovolit. Západ plně respektoval status quo v Evropě, prezident Johnson spěchal o tom Moskvu hned také ujistit. Veškeré náběhy k systémové změně byly bez milosti zlikvidovány a tuto potupnou likvidaci reforem a změn nechali Sověti provést dosavadní reformně-komunistickou vrcholovou reprezentaci, jež se tím naprosto zdiskreditovala a poté byla odhozena z cesty zahajované důkladné normalizace, kterou zastřešili cynický pragmatik Gustáv Husák a již za války Sověty ke spolupráci získaný Ludvík Svoboda, následováni pravověrným komunistickým jádrem (Indra, Bilak, Kolder, Hofman a spol.).

Jak vidno, sovětská reálně socialistická věrchuška zareagovala neomylně, vedena svým citlivým třídním instinktem a postupovala naprosto racionálně a ze svého úhlu pohledu zásadově, správně a úspěšně. Jimi užívaná ideologická frazeologie to dosvědčuje. Reálnému socialismu tím zabezpečila dalších 20 let existence.

Důležité otázky kolem zániku reálného socialismu
Že reálně socialistické země příliš nezachytily prvé projevy vědeckotechnické evoluce a v průběhu 70. i 80. let dále zaostávaly, bylo již naznačeno. Tento vývoj nemohl jít do nekonečna. Nicméně načasování, vývoj a způsob zániku reálného socialismu byly velmi překvapivé. Nikdo to takto rychle nečekal. Všichni jsme byli smířeni s tím, že pěrestrojka dovolí „finlandizaci“ satelitních zemí a určitou míru liberalizace v celém systému, který ale v podstatných rysech přetrvá. A náhlý konec nás hodně překvapil.

Brežněv umírá v roce 1982, nicméně po něm se jeho generační druhové a kolegové z moskevského politbyra Andropov a Černěnko snaží udržet status quo. Andropov dává dokonce najevo snahy o jakýsi nový kurs. Nicméně další tři roky pod jejich vládou zásadní změnu ještě neznamenají. Až teprve Gorgačov začíná pěrestrojku, jež se mu ale jaksi posléze vymyká z rukou a začíná oslabování základních pilířů reálného socialismu. Poslední fáze vývoje reálného socialismu je ohraničena daty 1985 – 1991. Bylo to tak trochu obdobou postupného rozvíjení polednových změn a reforem u nás v roce 1968: jakmile jednou začnete, nemůžete zůstat stát, musíte v reformách a změnách nějak pokračovat (nebo je tvrdě stopnout), kupí se stále další dlouho neřešené problémy, na které musíte reagovat, a tak se náhle ocitnete na dohled konce, na dohled nevratné systémové změny. V Gorbačovově případě tu už nebylo žádných pět bratrských armád, aby to celé včas zatrhly. A tak se starý systém pozvolna destruoval. Byl tady pokus o puč a nastolení vojenské diktatury v roce 1991, ale to už asi bylo příliš pozdě, jeho nezdar znamenal konec Gorbačova, destrukci komunistické strany a rozpad SSSR. Je otázkou, co a jak by se dělo, kdyby byl vojenský puč lépe organizován a proveden třeba o 3 roky dříve. Reálný socialismus by dále vegetoval, ale jak nás poučila polská zkušenost s vyhlášením válečného stavu v prosinci 1981 a několikaletá vojenská vláda, právě toto období způsobilo naprostý rozklad komunistické strany (PZPR), který se následně projevil a reálný socialismus rychle skončil. Tedy pouhý odklad. Takový odklad ovšem spolu s vojenskou diktaturou mohl zvyšovat nebezpečí velké války v Evropě: slábnoucí strana se může rozhodnout řešit vnitřní problémy vnější, zde patrně jadernou válkou – a to dokud ještě víc nezeslábne. Tomu jsme se nevědomky vyhnuli.

Nejhorší je ale otázka, jak mocenský rozklad opravdu probíhal. Jak to, že se včas neprojevil dříve bezchybný třídní instinkt monopolní byrokracie, jak to, že se nakonec nechala tak lehko odehnat od moci, někde (třeba u nás) od moci spíše utekla a nechala ji prostě ležet na ulici. Přitom měla veškerý mocenský aparát v akceschopném stavu. To prostě rozum nebere. Jak a kdy dal Gorbačov jednoznačně najevo, že dává ruce pryč od střední Evropy? Jak to, že věrchušky satelitních zemí s poněkud specifickou výjimkou Rumunska svou moc vlastně vůbec nebránily? Nestačí tvrdit, že dosavadní vládci cynicky vyměnili politickou moc za ekonomické výhody při následném rozchvácení národního majetku. V rozhodných chvílích rozpadu tohle nemohli předpokládat, nevěděli, zda nepůjdou před nějaký zvláštní tribunál, nebo je nebudou rovnou v ulicích lynčovat. Nikdo tehdy nic pořádně nevěděl. Snad pouze chartisté po letní (1989) návštěvě u Střední skupiny sovětských vojsk v Milovicích už tušili, že Moskva nebude v satelitech zasahovat.

Všude je plno triumfálních popisů toho, jak vývoj předávání moci viděli lidé z opozice. Ale jak to, že to všude monopolní byrokracie tak snadno a rychle zabalila? Tak o tom se nemluví a nepíše, jakkoli jsou takové otázky stěžejní. On se vždycky najde někdo, kdo se moci ujme, ten nebo onen, horší nebo lepší. V tom problém není. Ten je v otázce, proč to tak rychle a zbaběle dosavadní moc vzdala.

Bude zapotřebí pečlivého historického studia, které by na tohle pravdivě odpovědělo.

ZDROJ >>