KOMENTÁŘ PETRA ŽANTOVSKÉHO: Smutné výročí

Petr Žantovský15. 4. 2019  iPrima
Před deseti lety, v únoru 2009, naše Poslanecká sněmovna akceptovala Lisabonskou smlouvu. Byl tak překonán první ze čtyř nutných kroků k její plné ratifikaci Českou republikou. Následovalo hlasování v Senátu, jako třetí krok předpokládané veto prezidenta Václava Klause a nakonec další hlasování v Poslanecké sněmovně. Dnes už víme, že ono první hlasování ve Sněmovně odstartovalo, jako ten výstřel z Aurory, proces, během něhož se Česká republika postavila po bok těch zemí EU, které již předtím Lisabonskou smlouvu uznaly jako základ budoucího, tedy dnešního uspořádání unie.

Výrok Sněmovny tehdy vyvolal dvojí reakce: na jedné straně byl slyšet nadšený jásot eurooptimistů, kteří už od časů neschválené Evropské ústavy volali po přijetí podobného dokumentu. Na druhé straně kritika ze strany europesimistů, kteří – ve shodě s názorem tehdejšího presidenta Klause - upozorňovali na mnohé rysy Lisabonské smlouvy, pro něž se jim jevila jako nepřijatelná. Ona varování se, jak už víme, do posledního truchlivého puntíku naplnila. A protože postoj „ano“ stavěl víc na nadšení a emocích než na argumentech, shrňme si argumenty postoje „ne“.

Předně: odpůrci Lisabonské smlouvy útočili na samotný fakt, že smlouva (s výjimkou Irska, a i tam bylo později pod bruselským nátlakem po prvním „ne“ opakováno) neprocházela v jednotlivých zemích lidovým hlasováním, referendem, byla ratifikována parlamenty, tedy politickým rozhodnutím. Navzdory tomu, že jde o expertní záležitost – text smlouvy jistě nebyl plně srozumitelný všem občanům (jeden by až trochu paranoidně řekl, že patrně i záměrně), jsou důsledky přijetí smlouvy takové, že se života všech občanů EU dotýkají. Proto tito občané měli svaté právo smlouvu přijmout či odmítnout v referendu. Už proto, aby odpovědnost za její přijetí nemohla padnout jen na hlavy politických reprezentací, které se mění, přicházejí a odcházejí, ale smlouva tu zůstane na dlouho.

Hlavní věcná výhrada vůči Lisabonské smlouvě spočívala v tom, že zavedla do unijního soužití nové prvky. Zatímco v 90. letech, kdy byly do EU přijímány nové členské – zejména postkomunistické – země, znamenalo evropské společenství především záruku liberálního, svobodného trhu, volného pohybu zboží, osob a kapitálu. Když prezident Klaus podepisoval přihlášku ČR do EU, nepadlo ani slovo o tom, že se z EU stane soustátí či dokonce pokus o pseudofederaci s jedním prezidentem, hymnou, společnou zahraniční, bezpečnostní, vojenskou či fiskální politikou. Členství v EU tehdy bylo výhodné, protože rozšiřovalo okruh svobod pro občany členských zemí. Dnes je nevýhodné, protože okruh svobod zužuje.

Další výhrada byla vedena vůči snaze EU vytvářet paralelní zahraničně-politické a bezpečnostní instituce, jakési další NATO. Navrhovaná obranná aliance na půdě EU od počátku nemá stát vedle NATO, ale nelze vyloučit, že stane, dříve či později, proti NATO. Co z tak rozehrané partie může vzejít, lze jen těžko domýšlet.

Další výhrada byla ekonomická. Překotně zaváděné Euro je měna do značné míry mimotržní, neodvozená od reálné výkonnosti ekonomiky země, v níž Euro platí. Sjednocení tak různorodých ekonomik, jako je řekněme francouzská, německá – a portugalská či slovenská - pod jednu měnu je podezřelé. Nejenže to je nevýhodné pro slabší ekonomiky (což jsme průběžně viděli v Řecku, na Kypru či na Slovensku), ale navozuje to podezření, že je Euro měna fiktivní, její kurs je administrativní, nikoli tržní, a tím trochu připomíná časy RVHP. Vzpomeňme, jak se Sovětský svaz v 80. letech bránil celosvětové hegemonii dolaru tím, že se pro členské země RVHP pro jejich vnitřní obchodování snažil zavádět společnou měnu – červoněc. Ten se sice nikdy nestal směnitelným platidlem, ale jeho účelové odvození od ochranářských zájmů skupiny zemí se státem řízenou či ovlivňovanou ekonomikou nikoli náhodou připomíná právě ono nebohé Euro. Argument tedy zní: snaha o společnou evropskou ekonomiku je ve své podstatě jen fiktivní, protože členské země se ze samé své hospodářské podstaty nikdy nedohodnou na společné ekonomice, vždy se budou přijímat desítky a stovky výjimek pro tu kterou zemi, podle toho, zda v ní převládá vinařství, chov dobytka, výroba oceli atd. Právě ekonomika může být první příčinou eroze a rozkladu EU.

To byly argumenty proti tendenci k federalizaci EU obecně, kterou Lisabonská smlouva posílila a otevřela. Další argument proti Lisabonské smlouvě směřoval proti jejímu vlastnímu obsahu, zejména způsobu rozhodování v unii a také formám zastoupení. EU je atypická tím, že její parlament není zákonodárný. Zákony, směrnice vydává Evropská komise, parlament nemá zákonodárnou iniciativu, směrnice jen schvaluje, v řidších případech vrací komisi, která je po čase předloží opět, nikoli snad vylepšené věcně, ale podložené intenzivnějším lobbingem. Navíc komise je sbor zástupců nevolených, pouze delegovaných jednotlivými zeměmi, a často šlo – jako u Vladimíra Špidly, Romana Prodiho a dalších - o vysloužilé a mnohdy v domácí politice neúspěšné a již nepoužitelné politiky. Ti ale vlastně de facto určují, co se v EU bude a nebude dál dít. To oni jsou zákonodárci. Evropa pak z této podstaty není demokratická, nýbrž autokratická či spíše byrokratická.

Přepočet hlasování o evropských záležitostech, který nebývale zvýhodňuje početně silné státy proti početně slabším, je už jakousi logickou třešní na dortu. Jen podtrhuje argument europesimistů, kteří říkají, že z EU se stává nástroj k prosazování zájmů dominantních zemí, zejména Německa a Francie, a to víceméně bez ohledu na zájmy menších zemí. Tím de facto dochází k novému dělení Evropy a vytváření nových typů vazalství a závislostí. A tedy k nesvobodě jednotlivců i vybraných zemí. Lisabonská smlouva se stala bránou do těchto omezení a nesvobod.

Pokud si nyní připomínáme desáté výročí jejího přijetí našimi mocenskými elitami, oslavujeme vstup do bran nevolnictví. Nebo otroctví? Oběma pojmy byl totiž překládán i název slavného spisu F. A. Hayeka The Road to Serfdom z roku 1944. Kniha je to stále živá. Bohužel.
- - -

ZDROJ >>