KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Přelomová dohoda mezi Čínou a Íránem, Trumpovi navzdory…

Tanker Adrian Darya I dodriftoval do sýrie

Tereza Spencerová13. 9. 2019 iPrima
Mezitím do syrského přístavu Tartús po několika dnech vyčkávání bez zapnutých transpondérů „dodriftoval“ íránský tanker Adrian Darya I s 2,1 miliony barelů ropy, jejichž hodnota se odhaduje na 130 milionů dolarů…

Možná, že by se Teherán raději dohadoval s Evropou, která před čtyřmi lety byla u obamovské jaderné dohody, ale Trumpův Washington dohodu jednostranně vypověděl už před rokem a od té doby tlačí na Německo, Francii a Británii, aby se přidaly k protiíránským sankcím a finančním blokádám. Možná, že Peking také viděl své plány trochu jinak, ale tváří v tvář Trumpově obchodní válce nejspíš usoudil, že už nemá co ztratit. Nebo lépe, že nemá smysl řídit se „pravidly“ Washingtonu, natož se ho bát. A tak se zrodila dohoda mezi Čínou a Íránem, kterou si USA svou nátlakovou politikou fakticky samy „vydupaly“.
Středobodem smlouvy, jejíž plné znění zatím zveřejněno nebylo, je čínská investice 280 miliard dolarů do íránského ropného a petrochemického sektoru, na který USA uvalily své sankce. Dalších 120 miliard zamíří do rozvoje ropné a průmyslové infrastruktury. To vše se odehraje během pěti let a v případě souhlasu obou stran, nejsou vyloučeny ani dodatečné investice.
Výměnou za to Teherán zaručí čínským firmám přednostní právo na účast v tendrech na nové, zmrazené nebo nedokončené projekty týkajících se ropných a plynových polí, stejně jako přednostní vstup do petrochemických projektů, včetně dodávek technologií. S tím souvisí vyslání pěti tisíc čínských vojáků, kteří budou zajišťovat bezpečnost čínských projektů. Dohoda rovněž počítá s právem Číny kupovat íránské energie za dumpingové ceny, s odkladem splátek až o dva roky, přičemž platby se mají uskutečňovat v juänech a dalších měnách, ale především ne v amerických dolarech. V rámci projektů Nové hedvábné stezky (BRI) tak Čína navíc bude s to využít levné íránské pracovní síly pro nové továrny čínských firem. Teherán tím vším upevní své vztahy s jedním ze stálých členů Rady bezpečnosti OSN, zvýší produkci na přinejmenším tří svých největších ropných a plynových polí a navýší prodej energií do Číny…

Střelba do vlastní nohy

Pět tisíc čínských vojáků v Íránu, s nimiž smlouva údajně počítá, se v praxi rovná zhruba počtu amerických vojáků v Iráku, a svým způsobem vytváří spolehlivou záruku před jakýmkoli, ať už americkým nebo například izraelským, útokem proti Íránu. Z tohoto úhlu pohledu tak lze dohodu mezi Čínou a Íránem považovat za jeden z převratných okamžiků moderní geopolitiky – okamžiků, v nichž byly USA ponechány zcela stranou.

Totéž samozřejmě platí i pro izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, který vlastní politikou nebo i prostřednictvím americké „židovské lobby“ tlačil Trumpa k vypovězení jaderné dohody s Íránem. A tak namísto Teheránu provázaného se Západem musí najednou akceptovat Teherán, který posiluje partnerství s Čínou. S Čínou, která v Sýrii podporuje Bašára Asada, investuje do iráckého ropného sektoru a prohlubuje své vazby nejen s Ruskem, ale i se všemi důležitými státy regionu, Tureckem počínaje a Íránem nově konče.

Trumpova a Netanjahuova politika měla původně srazit Írán do kolen a vytlačit jeho vliv ze Sýrie, Iráku nebo Libanonu, přičemž nejdivočejší sny jestřábů počítaly i „změnou režimu“ v samotném Íránu. Najednou je tu ale Čína, silnější na Blízkém východě než kdy předtím, a Írán, který kvůli tomu ani nemusí měnit svou regionální politiku… Pokud tedy chtěli Trump s Netanjahuem něčeho dosáhnout, dospěli svým vlastním přičiněním k přesnému opaku. V médiích se tomu s oblibou říká „střelba do vlastní nohy“.

Americký vícehlas

Je nejspíš příznačné, že USA znějí matoucím vícehlasem. Ministr zahraničí Mike Pompeo minulý týden zaletěl do Bruselu, aby znovu zkusil přimět Německo, Francii a Británii k „rozhodným krokům“ proti Íránu. Ministr obrany Mark Esper ale ve stejné době zničehonic zahovořil o tom, že se Írán nadějně sune k bodu, v němž už rozhovory s USA budou možné, i když z Teheránu nic takového nezaznívá – Írán dál trvá na tom, že bude s USA jednat až ve chvíli, kdy Washington zruší sankce na prodej íránské ropy. Místo toho ale americké ministerstvo financí dál hrozí sankcemi všem, kdo íránskou ropu koupí, a navrch (marně) zkouší – zcela otevřeně -- uplácet kapitány íránských tankerů, aby USA mohly jejich náklady „v klidu“ zabavit. Mezitím k syrskému přístavu Tartús po několika dnech vyčkávání bez zapnutých transpondérů doplul íránský tanker Adrian Darya I s 2,1 miliony barelů ropy, jejichž hodnota se odhaduje na 130 milionů dolarů. V neděli odpoledne bylo oznámeno, že vykládka už začala, bez ohledu na to, že USA a EU proti Sýrii (po prohrané osmileté válce) vyhlásily kromě sankcí i energetickou blokádu. Náklad ropy umožní Sýrii přežít několik měsíců, možná zimu, přičemž šéf Pentagonu Esper den před přistáním oznámil, že USA nemají v úmyslu tanker zadržet. A týž den se od lodi odpoutaly i izraelské bezpilotníky, které ji jinak provázely po celou plavbu Středomořím.

Energetická blokáda Sýrie ve finále už tedy není nepřekonatelná, natož aby byla efektivní. A Írán svou ropu prodávat bude. Ale především uplynulé dny naznačují, že USA zase ztratily část své moci určovat pravidla hry…

Tereza Spencerová

ZDROJ >>