Krvavé demonstrace v Iráku jen jako další Majdan?

Ulice iráckých měst se znovu mění v bojiště

Tereza Spencerová13.10.2019 iPrima
Není vůbec jisté, zda vláda v Bagdádu současnou situaci ustojí, jisté ale je, že čím nestabilnější bude, tím menší vliv do ní bude moci Írán promítat.

Minulý týden byl ze svého postu velitele Protiteroristické služby odvolán generál Abdal Waháb Saadí. Místo prestižní a vlivné funkce mu nabídli jakousi kancelář na ministerstvu obrany, což generál vycvičený v USA a spolupracující s americkými jednotkami (například) při dobývání Mosulu z rukou Daeše, odmítl jako urážku. 
Střih. 
Irácký deník Al Achbár před třemi dny uvedl, že vláda v Bagdádu se už před třemi měsíci dozvěděla o puči, který s podporou USA provedou armádní důstojníci, přičemž má být provázen pouličními akcemi. 
Střih. 
Už uprostřed léta jeden z velitelů šíitských milicí, Kajs Cház, mluvil o „plánech, podle nichž bude irácká vláda v listopadu svržena, přičemž protesty propuknou v říjnu. Nebudou spontánní, ale organizované. Dejte na mně,“ dodal tehdy. 
Střih. 
Ve stejné době Írán zveřejnil informaci o zmařeném atentátu na kultovního velitele svých Revolučních gard generála Kásima Sulejmáního, který má „pod palcem“ irácké šiítské milice a na irácké vnitropolitické scéně je svým vlivem považován za rovnocenného soupeře vlivu americkému. Atentátníci prý „dostali velké sumy peněz i výcvik v sousední zemi“.

Několik událostí, které - poskládány vedle sebe - vybízejí k poněkud skeptickému pohledu na neutuchající demonstrace v Iráku, které se už v médiích občas dokonce přirovnávají k prodemokratickým revoltám „arabského jara“.

Ne že by bouřlivé protesty byly bezdůvodné. Většinu obyvatel Iráku tvoří mladí lidé, jimž dokonce není ani dvacet let, a pokud se nepokusí o emigraci například do Evropy, doma žádné vyhlídky nemají. Ve „zdemokratizovaném“ Iráku naděje na důstojné zaměstnání prakticky neexistuje, stát je i dlouhé roky po devastující americké invazi stále slabý a jeho mocenské struktury jsou prolezlé korupcí. V kdysi bohatém ropném Iráku jsou dodnes vzácností i nepřetržité dodávky elektřiny nebo vody. A co víc, kdysi bohatý, ale zničený stát si najednou v rámci „války proti Daeši“, který se zrodil až po „osvobození“ Iráku od Saddáma, musel napůjčovat miliardy dolarů, které směřoval do armády a zbraní namísto do lidí nebo alespoň základní rekonstrukce.

Protesty jsou tedy pochopitelným vyjádřením zoufalství a vzteku značné části irácké společnosti, ale ani to v zásadě nevysvětluje, jak je možné, že se tak rychle proměnily v násilné střety, které si po pěti dnech po celé zemi vyžádaly už přes stovku lidských životů. Část z nich zahynula při „ostrých bitvách“ policie s často ozbrojenými demonstranty, irácká armáda přiznává použití "nadbytečné síly", nicméně dokonce i Liz Slyová, bejrútská dopisovatelka amerického Washington Postu, konstatuje, že demonstranti i policisté se navíc „stávají terčem neznámých snajprů, kteří pálí ze střech“. Jinými slovy, jako kdyby se opakoval scénář otestovaný při eskalaci pouličních bouří na kyjevském Majdanu v roce 2014 nebo třeba v jihosyrské Dará´a o tři roky dříve. K tomu na sociálních sítích během pár dní vznikly tisíce účtů, které unifikovaně „spontánně“ (a hlavně, v dokonalé angličtině!) vyzývají k „podpoře revoluce v Iráku“, „záchraně Iráku“, „záchraně iráckého národa“ a podobně… Nebylo to tu už někdy?

K tomu všemu je třeba mít na paměti, že nedávno zformovaná vláda premiéra Abdala Mahdího otevřeně obvinila Izrael z pěti náletů na základny iráckých šíitských milicí, připomíná třeba Elijah Magnier z kuvajtského listu Al Raí. Že Mahdí nechal otevřít pohraniční přechod Al Kájm mezi Irákem a Sýrií, jehož prostřednictvím se „zhmotňuje“ pozemní most mezi Íránem a Sýrií. Že jeho vláda jako další z Blízkého východu rovněž projevila zájem o ruské protiraketové systémy S400. Že dojednala obří rekonstrukční projekt s Čínou, za který nebude platit v dolarech, ale ropou, nebo že nový elektrifikační projekt namísto americké dostala firma z Německa. Že se odmítá řídit americkými sankcemi a dál nakupuje elektřinu z Íránu, čímž Teheránu zajišťuje přísun valut. Že se snaží zprostředkovat jednání mezi Íránem a Saúdy, čímž otevřeně vystupuje proti základním tezím americké politiky v Perském zálivu…

Zkrátka, demonstrace v Iráku budou pokračovat. A podle všeho budou i eskalovat. Důvodů je hodně, od těch domácích a autenticky sociálních až po vnější geopolitické. Není vůbec jisté, zda vláda v Bagdádu současnou situaci ustojí, jisté ale je, že čím nestabilnější bude, tím menší vliv do ní bude moci Írán promítat. A oslabování Íránu je v zásadě středobodem blízkovýchodní politiky USA, Izraele, potažmo Saúdské Arábie. A v tomto střetu si nikdo žádné servítky nebere.

ZDROJ >>