Minulost a současnost očima nestraníka, část 1


Jiří Jírovec20. 8. 2019"Bylo zdravotnictví, za které se nemuselo platit. Školství bez poplatků, kultura přístupná všem. Dnešní svoboda je pro pár vyvolených, pro pár zbohatlíků, pro korupčníky. Pro církve, kterým se dá majetek z našich kapes… Všechno před rokem 1989 nebylo špatné… Každý systém má své chyby, ale stále více lidí poznává, že ten dnešní má chyb více, než měl reálný socialismus…"

"Kdo by to byl řekl. Od krachu komunistických režimů ve střední Evropě uplynulo už třicet let, přesto nelze přeslechnout, jak hlasitě Leninovi obdivovatelé tu změnu stále zpochybňují - úvodní citát jsme si vypůjčili od KSČM. A nejde jen o jejich hlasy. Každý pátý Čech si myslí, že za neomezené vlády soudruhů se žilo lépe. Myslí si to dokonce i stejné procento středoškoláků, kteří socialistickou realitu vůbec nezažili. Kdo dnes zpochybňuje liberální demokracii, dočká se na sociálních sítích deště lajků. Ozývá se volání po pevnější ruce a silnějším státu."
Petr Fišer (https://nazory.aktualne.cz/i-vaclav-havel-pochyboval-o-demokracii-je-cas-si-to-pripomen/r~fef70638bdef11e9ab10ac1f6b220ee8/
 "V epoše lidského vykořenění, odcizení a ztráty smyslu světa, musí mít nutně ideologie zvláštní hypnotickou přitažlivost: bloudícímu člověku nabízí snadno dostupný ,domov´: stačí ji přijmout, a rázem je vše opět jasné, život dostává smysl a z jeho horizontu mizí tajemství, otázky, neklid a osamělost. Za tento levný ,domov´ platí ovšem člověk draho: abdikací na vlastní rozum, svědomí a odpovědnost."
Václav Havel rovněž citovaný Petrem Fišerem
Začněme Havlovým blábolem (byť pochází z oslavované Moci bezmocných). Z bytu na nábřeží se snadno fantazírovalo o vlastním rozumu, svědomí a odpovědnosti.
Byla by to krásná slova, kdyby je nenapsal člověk, který, Jak vzpomíná Pavel Landovský ( https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/86233/pavel-landovsky-s-havlem-jsme-chodili-za-devkama-s-knizakem-jsme-su-ali-stejnou-zenskou.html), sám o sobě "tvrdil, že je kurevník, a chodil tam, kam já, protože tam byly vždycky děvky. Ježíš, těch bylo," kdyby je nenapsal  kšeftař, který kdysi v Americe podfoukl Voskovce a slíbená práva na produkování své hry prodal za jeho zády, který předstíral nezájem o majetek, aby zašmelil svoji polovinu Lucerny přes Chemapol, aby ji stejně dostala jeho "nenáviděná" švagrová. Havel přijal cizí ideologii výměnou za "levnou" slávu, čestné doktoráty a pocit moci. Projevem v Kongresu abdikoval na vlastní rozum. To vše z jeho slov dělá nepoužitelné plky.
Lidské vykořenění, odcizení a ztráta smyslu světa jsou kategorie, které patrně souvisí s nudou lidí Havlova typu. Chlast, děvky a vzdálenost od světa mocných časem omrzí. Proto se bývalí disidenti rychle vzdali podstaty své existence, tedy druhé a podle definice jediné svobodné kultury. Magor Jirous a Milan Kozelka před několika lety odešli a tak z těch opravdových zbyl pouze performer Milan Kohout.
Není pravda, že se "tenkrát" ideologie musela příjímatmout. S odstupem času se dozvídáme, že div ne milióny proti ní, levný domov sem, levný domov tam, úpěnlivě bojovaly. Někteří z nenávisti dokonce vstoupili do KSČ, aby ji rozvraceli zevnitř. Tituly, uznání i peníze patrně brali jako zástěrku šturmu s pomyslně obnaženou hrudí proti stejně pomyslným komunistickým kulometům. Teprve po sametu ukázali charakter a zeškodlivělé medaile a tituly naházeli do Vltavy. Ti nejstatečnější si později připsali k dobru, že Antichartu s odporem, ale opravdu s odporem podepsali. Chartu 77 z nich podepsal jen málokdo. Ze zasloužilých umělců jen Chramostová.
Když se plusy a minusy vyruší, zbydou nuly, jimž abdikace na rozum, svědomí a odpovědnost může přivodit stav vykořeněnosti, ledaže se proderou k moci. 
Pozadí padesátých let
Československé dějiny let 1948-1989 jsou téměř výhradně spojeny s vývojem uvnitř komunistické strany. Ten byl, zejména do poloviny padesátých let, podněcován ekonomickým i politickým tlakem Západu. Nahlíženo zpětně, často šlo o akce, které jsou podle současných měřítek teroristické. Lidská práva, coby politická zbraň, byla vynalezena až v sedmdesátých letech.
KSČ se nedokázala vypořádat s procesy padesátých let. Místo pozdějších omluv měla otevřít archivy a přiznat, že neprokoukla schopnost CIA využít Stalinovu teorii o zostřování třídního boje (čti: chcípající kobyla kapitalismu nejvíc kope) a vyvolat nejistotu ve vedení komunistických stran.  Když se objevili nepřátelé komunismu v Maďarsku (Rajkův proces v roce 1949), vzniklo podezření, že není možné, aby nebyli ve vedení ostatních stran, tedy i v KSČ. 
Od současných historiků se sotva dozvíte, že v Polské sjednocené dělnické straně byl za vnitřní bezpečnost odpovědný plukovník Josef Swiatlo, později přiznaný agent CIA. Nedozvíte se, že jistý profesor bohemistiky v USA sestavoval pozdravné dopisy československým politikům, které vedle banalit obsahovaly slova, která vypadala jako zakódované instrukce.
Když byly materiály CIA po padesáti letech odtajněny, šly zase rychle do trezorů. Nejspíš proto, že prozrazovaly stále používané metody.
Z hlediska současné propagandy je nosný případ Milady Horákové: Gottwald má na svých prackách její krev, protože jí, přes žádosti světových celebrit, nedal milost. Zkuste ale psát o krvi Ethel Rosenbergové na prackách Eisenhowera. Ta byla popravena 4 roky po Horákové, puvodně za to, že opisovala pro svého muže jakési zprávy, které posílal do Ruska. Americký president rovněž nevyslyšel žádosti světa o milost. Po letech se ukázalo, že Ethel byla odsouzena na základě falešného svědectví člověka, který chtěl zachránit vlastní manželku.
Milada odolávala katovu dušení, kdežto Ethel potřebovala několik elektrických šoků navíc.ly smůlu, protože v té době se ještě podezřelí z nepřátelství popravovali. Teprve daleko později, v roce 1962, došlo k výměně pilota sestřeleného U2, Garry Powerse, za plukovníka Abela.
Vývoji v Československu byla nepřátelská katolická církev, autoritářský spolek, který ve jménu vymyšleného boha kupčí s vírou, tedy kombinací naděje se zatracením. Spolek, který historicky páchal neuvěřitelná zvěrstva, vedl války a používal teroristické metody dokonce i ve jménu stejného boha.
Církev stále prahne po majetku, ohlupuje žehnáním tunelů a vědeckých přístrojů a má pořád nohu ve dveřích.
Šmejdi ve špičkách katolické církve znemožňovali trestání pedofilních kněží. Když se papež František k jakémusi přiznání odhodlal, vrátila se ozvěna "ó hrůza, rozbíjí církev".
Snahu odkázat církve kam patří brzdí obava pregnantně formulovaná Járou Cimrmanem: "Jsem zapřísáhlým atheistou, až se bojím, že mě pánbůh potrestá".
Možná proto zůstalo náboženství i po roce 1948 povinným předmětem na základní škole. Rodiče mohli požádat o osvobození dítěte, podobně jako u tělocviku. O několik let později byl systém částečně změněn a místo osvobození se podávala žádost o zařazení do hodiny náboženství. S dalším časovým odstupem bylo náboženství vyjmuto z kurukula.
Neomezená vláda soudruhů
Petr Fišer mluví o "neomezené vládě soudruhů", tedy o hypotetickém stavu, kdy vládcové občas hodí plebsu částečně ohlodanou kost, aby neobtěžoval. Taková zkratka se připisuje Husákovi, který v obavě o normalizaci dal stavět byty, aby lid víc souložil a měl děti.
Hlavní Husákovou zásluhou nepochybně je, že dal Západu i Moskvě najevo, že má situaci pod kontrolou a není třeba "barevné revoluce" vedoucí k ničení.
Soudruzi - a že jich bylo - i nestraníci byli součástí společnosti, která se pokoušela vybudovat sociální stát. Vláda jedné strany nebyla neomezená a navíc se měnila s tím, jak se společnost vyvíjela. Každý z nás se setkával s blbostí, která, jak říkal Werich je nevyplelitelná, a je součástí každého politického systému.
Každá moc určuje, ve svém vlastním zájmu, nepřekročitelné hranice a udržuje prostředky, jimiž je, tedy sebe sama ochraňuje. Každá má k dispozici špicly, tajné služby, policejní těžkooděnce, vodní děla, gumové i ostré střely, vězení a účelově sepsané zákony.
V Česku se násilné metody zatím nepoužívají, zřejmě v obavě, aby nedošlo k znehodnocení výroků jako "bijí naše děti" nebo "mlátička Ondráček".
V době rasové segregace byla na demonstranty za lidská práva v USA posílána policie. Národní garda vnikla v Kentu na akademickou půdu, když tam probíhaly "neamerické" protesty proti vietnamské lce a čtyři studenty, po našem děti,  tam zastřelila a další zranila.
Nejvyspělejší demokracie jsou charakteristické tím, že je jejich politický systém nezměnitelný. Za příklad mohou opět posloužit Spojené Státy. Vedení demokratů a republikánů, dalo při jedné z předcházejících presidenských kampaní ultimatum televizním stanicím: Odmítají přítomnost nezávislých kandidátů. Buď jen D a R, nebo nic.  Tedy ani peníze za reklamy. TV stanice se rády podvolily. 
Když nedávno zesnulý texaský miliardář Ross Perot kandidoval v roce 1992 jako nezávislý prezidentský kandidát, získal 20% všech hlasů, ale ani jednoho volitele. Kampaň ho stála $ 63.5 milionů, za které si kupoval čas v CNN. Zvolení Obamy stálo investory 1 miliardu dolarů. Jakápak demokracie, slovo mají ti, kteří si presidenta koupili.
Americkým vynálezem jsou i tak zvané Protest Areas, kde mohou lidé svobodně protestovat. Háček je v tom, že takové místo je dostatečně vzdáleno od medií i sluchu a očí papalášů.
Na jedné z nich, zřízené pro primárky v New Hampshire, předvádí satirickou performanci Milan Kohout (https://www.youtube.com/watch?v=WlbobhQ6Owk). Nápis na ceduli je autentický.
Petr Fišer omílá klišé, že se lidem stýská po pevnější ruce a silnějším státu.
Kdo není slepý, vidí, že pokud jde o kontrolu nad občany, je současný český stát daleko silnější než předchozí, který byl navíc oslabován západní propagandou. V současné době o nás stát ví vše: kde se pohybujeme, s kým komunikujeme, ve které hospodě a s kým jsme byli, co sledujeme na internetu a co lajkujeme. Stát má schopnost ve zlomku sekundy propojovat obrovské množství informací.
Lidem, kteří se ohlížejí zpátky, se spíš stýská po tehdejším jednodušším a slabším státu.
Fantazírování o touze po pevné ruce je opět klišé odvozené od Havla a jeho přijetí ideologie výměnou za "levný domov".
Komunisté se pokoušeli vybudovat sociální stát. Nesmíme zapomenout, že původně přicházeli z  velmi chudých poměrů. Neměli zkušenosti a stál proti nim Západ, tedy kapitalismus, který nechtěl takový systém připustit.
Z tohoto důvodu je obdivuhodné, co se za oněch 40 let podařilo. Zdravotnictví, školství, vzdělanost obecně, kultura, zemědělská i průmyslová výroba daly v souhrnu všem občanům   existenční jistotu.

ZDROJ >>