Nenechme si namluvit nesmysl

Patrick Ungermann
11. 6. 2018
Kde je té svobody konec: Před dvaceti lety jsem na vysoké škole způsobil poprask, když jsem na známou definici míru: „Má svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého člověka,“ namítl, že by to celé mohlo znamenat, že čím víc různých svobod, tím méně mé vlastní svobody. A v situaci přelidněných svobod by se dalo říct, že čím méně jiných svobod, o to víc té mé. Ledaskoho z akademické obce jsem šokoval, nicméně mi nikdo nedokázal poznané stanovisko vyvrátit. Opatření druhu: abychom na vás, studente, nezavolali kárnou komisi, samozřejmě nepovažuji za argument hodný akademické obce.

O čem to mluvím? O takzvaných vnějších svobodách, které se množí a stupňují spolu s ideovými středisky. Pro ně je ledasco urážející. A čím víc zájmových (neotevřených) skupin v otevírající se společnosti máme, tím více různých myšlenek, názorů, informací je urážejících. Ledacos (a pro nás to skutečně může být na úrovni kulturního šoku) je urážkou islámu, urážkou národnostních menšin, názorových menšin, lidí s pohlavní odchylkou, lidí s určitým syndromem, lidí z toho či onoho politického tábora, z té které společenské třídy, z toho kterého klubu fanoušků, a tak dále a tak podobně. Budou se vymezovat, uargumentovávat, démonizovat, nálepkovat, posílat se k soudu, posílat se do pr…., a případně na jiná místa podle vzoru nezadatelných práv. Jakkoli dobře myšleným vnějším svobodám narostly lokty a zoban dravce. A někde mezi tím se krčí ta má svoboděnka a dává si pozor na jazyk, aby mě s ní neoznačili, nezažalovali, nezterorizovali. To je humbuk, co? A nemusel by být.

Naše skutečná svoboda nemá konkurenci: Věřím, že skutečná svoboda nespočívá ve světském ustupování. Proč by si měl jinověrec v okolí synagogy dávat pozor, aby si nesedl, když uvnitř čtou z písma? Proč by si Rakušan nemohl v blízkosti mešity v Rakousku zajódlovat? Proč by se na pozemku, který sousedí s kostelem, nemohly odbývat trhy? Světské ustupování je vynucený stav mysli a vzbuzuje hněv. Skutečná svoboda je ta vnitřní. Když už ji v sobě vědomě šířím, nikdo mi ji neurazí a nezpůsobí jí újmu, poněvadž to není v jeho malé moci. Ve skutečné svobodě jsme dávno všichni sourozenci. Taková svoboda nepotřebuje právní „ochranu“ a „ochranu“ v podobě věznění a usmrcování. Taková svoboda už dávno účinkuje a je součástí (jak já říkám) božího království v nás. Účinkuje tak, že nás proměňuje k lásce k živým bytostem, a proto je opakem omezování a opakem smrti. Omezování souvisí se smrtí, všudypřítomná láska patří k nesmrtelnosti. Tahle naše vrozená svoboda je naše jediná skutečná svoboda. Je pro každého stejně nekonečná a nikomu se s ničím nekříží.

Domov je bezprostřední zázemí mé tvořivé volnosti: Stačí se přidržet měřítek, která platí všude tam, kde je někdo doma. A každý z nás všech je ve velikém světě někde doma. Domov v podobě místa a blízkých bytostí potřebujeme už jako nositelé citu a těl. My jsme doma v Čechách, považte, už 1500 let. Jsme tady správně, poněvadž tady žili a udrželi se naši předci. Platili životy, prací, tvorbou, smutkem a radostí, vírou i beznadějí. Platili a my platíme, neexpandujeme. Umíme žít v tom, čeho jsme dosáhli a jsme hotovi dosahovat dalšího. Toto tvoří naše kulturní a civilizační prostředí. Žádná vláda se nesmí zpronevěřit domorodcům, neboť to byli a jsou oni, kdo ve všech pokoleních budovali to, co je pro současné cizince lákavé. Milý hoste a milý bratře, který jsi zrovna ve veliké tísni, tu jsou naše dveře, tady je náš práh. Vítej, ale cti domácí mrav. Budeme s tebou trpěliví, budeš-li ty trpělivý s námi. Vědomě nám ublížíš a my tě vyhostíme, i kdyby nás čert strašil. Kdyby každá obec uvažovala jenom takhle, tvrdím, že se vejdeme do světa v míru.

Diplomacie tichého utrpení: Také za komunistů jsme měli různá vyžití – masová pro masy. Zruční lidé kutili, milovníci krajiny se v pátek viděli na chatě, a ti se vztahem k půdě zahrádkařili v koloniích nebo pořádali výstavy drobného zvířectva. Chyběla větší volnost projevu. Pro ni jsme se vzbouřili (já ano) a přišly listopadové události. Co se ale nestalo? Po prezidentovi chceme, aby byl hlasem národa. A protože není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem, od prezidenta vlastně chceme, aby se omezil na obecně přijaté ideje, věty, fráze. Čili aby moc nemluvil. Kdo nic neřekne, nic nezkazí. Ani vrcholový stranický politik se nemá moc co vyjadřovat. Technicky debatovat může i ohnivě: Co rozpočet, co prováděcí protokol. Ale názor? A názor v ožehavé situaci? Olala!

Držet jazyk za zuby je diplomacie tichého utrpení a její míra roste s mírou znevolnění veřejného projevu. Diplomacie tichého utrpení se může nedostatkem vůle k obraně podílet i na zániku lidu, státu, kultury, civilizace, a k takovým zvratům dochází. Kdo včas nic neřekne, může mnoho zkazit.

Nesmyslnost bojiště: Profesionální vojska bojují, je to jejich všední práce. Válku u nás nemáme a nechceme ji mít, přesto se naše vojsko do válek dostává. Do válek za sedmerem hor, za devaterem řek. Oploštělost do tvaru globalizace vede (dnes to víme) i ke globální válce. Na konci globálního bojiště straší globální smrt. Umím si představit, že až duše válečníků vylétnou nad bojiště a pohlédnou pod sebe, neuvěří snu, ze kterého se probudily. Vzbudit se znamená projít osvícením. Pár decimetrů nad bojištěm se bratři a sestry objímají světlem a láskou, protože tam už jsou v Míru. Na bojišti odložili nesmysl, svůj mrtvý sen o zúčtování.

ZDROJ >>