Neomarxismus, pravicový nebo levicový?

Stanislava Kučerová
14. 9. 2019
I uznávaní politologové dneška si stěžují na terminologický zmatek. Je označení „neomarxismus“ něčím víc než jen nálepkou s hanlivou dávkou odmítavé nevážnosti a posměchu? Je to víc než jen výstraha před nedostatkem demokracie, před diktaturou či totalitarismem? A může být ten zmíněný „neomarxismus“ pravicový nebo levicový? Pokusme se vnést do nepřehledného pojmového zmatku trochu světla.

Dějiny myšlení znají významné pokračování některých názorových soustav. Vzpomeňme na novoplatonismus, novotomismus, novokantovství. Zcela nedávno se v intelektuálním prostoru objevilo slovo „neomarxismus“. Jak mu máme rozumět? Z dějin filosofie víme, že vyznavači původního názorového systému zůstávají věrni jeho podstatě a principům. Ale zároveň cítí, že nová doba přináší nové skutečnosti a otvírá nové problémy. Nestačí opakovat úvahy, závěry a poučky myslitele, na kterého navazují. Je třeba v systému jeho myšlení pokročit dál, posunout jej, přizpůsobit novým okolnostem. Odpovídat v jeho duchu na nové otázky. Proto směr dostane inovovaný název: jméno po zakladateli s důležitou předponou novo- (neo-). Platí to i o neomarxismu?

Marxismus jsme poznali v 19. stol. jako ekonomické učení o vývoji společnosti, o výrobních prostředcích a vztazích, o výměně společenských řádů, o ekonomii a třídní struktuře kapitalismu, o nutném příchodu beztřídního socialismu. Vykladači a stoupenci klasiků (K.Marxe a B.Engelse) se dohadovali o cestě k budoucnosti. Jedni tvrdili, že to musí být revoluce, druzí věřili na cestu postupných reforem. Ale jak revolucionáři tak reformisté nepřestali být marxisty a patřit k témuž názorovému směru.

Existence Sovětského svazu socialistických republik „na východě“ a další vývoj kapitalismu „na západě“ po 1. a po 2. světové válce postavil před marxistické teoretiky 20.stol. řadu nových otázek. Někteří z nich, např. Adorno, Habermas, Hokheimer, Fromm a další myslitelé vytvořili tzv. „Frankfurtskou školu“. Zabývali se marxisticky novými problémy. Analýzou pokračujícího vývoje společnosti, nepředvídaným uplatněním vědeckotechnické revoluce v industrializaci, šířením dříve netušené masové kultury. Kritizovali stávající společenské poměry a uvažovali o různých formách strukturální společenské přeměny. Vycházeli z marxismu, ale neztotožnili se ani s leninismem ani se stalinismem. Působili nedogmaticky, tvořivě a svobodně. Čerpali podněty i z nových směrů

věd o člověku a o společnosti. Marxistické jádro v základech zachovávali, ale stavěli na něm nové myšlenkové a názorové soustavy. Můžeme tedy hovořit o novo-marxismu.

K nám se po převratu 1989 dostala řada směrů, které k nám před převratem cenzura vládnoucího režimu nepouštěla. Poukázal na to jako na relativní pozitivum minulosti V.Klaus st. Jsou to směry, které bývají označovány jako „neomarxismus“ a představují protestní hnutí proti údajné

diskriminaci rozmanitých menšin. Na shromážděních a pochodech těchto hnutí můžeme slyšet a na jejich transparentech číst hesla z problematiky gendrové, multikulturní, imigrační, ochranně klimatické, protiautoritářské, protivládní a pod. I ptáme se: Co je tu marxistické? Kde je tu podstata marxistického učení? Vidíme, že na transparentech se žádá emancipace všech možných tužeb a přání individua. Ničím neomezovaná svoboda. Uvolnění morálky, odstranění platných společenských tradic, autorit, norem a tabu. Není to spíše neoliberalismus než neomarxismus? A je levicový nebo pravicový?

Politické označení levice a pravice pochází z konce 18. stol., z doby Velké francouzské revoluce. Na levé straně zasedacího pořádku Národního shromáždění seděli zástupci 3. stavu, revolucionáři. Na pravé straně monarchisti, reakcionáři. Mezi nimi, ve středu, nevyhranění. Obdobné označení přinesla i Říjnová revoluce 1917 v Rusku. Levici tvořil revoluční proletariát, pravici reakční buržoasie a šlechta. Levice byli rudoarmějci, pravice bělogvardějci Od těch dob znamená levice přeneseně dynamiku, radikální změnu. Pravice naopak spíše stabilitu, konservatismus, udržování daného stavu. Táž myšlenka ovšem se může v různých podmínkách jevit protikladně. Např. „Socialismus s lidskou tváří“ se koncem 60. let jevil na „východě“ jako projekt pravicový, na „západě“jako levicový.

Domnívám se, že neoliberalismus může být spíše pravicový, nikoli levicový. Neusiluje o radikální společenské změny. Chce zachovat, čeho jeho přívrženci dosáhli. Co může mít společného s marxismem? S kritickým přístupem k dané společnosti? S její analýzou a perspektivou strukturálních společenských změn?

U tradičních marxistů byla nezrušitelná idea utvořit spravedlivější společnost. U zmíněných antidiskriminačních skupin, které se leckde nepřesvědčivě označují jako neomarxistické, jde o vymýšlení individuálních práv na to či ono uspokojení, to či ono blaho. O dílčí cíle egocentrického zaměření. Nesleduje se celospolečenská rekonstrukce, ale jen dílčí dekompozice. Žádné konstruktivní společenské projekty se nevytvářejí. Proč je to tedy neomarxismus? "Jde spíše o „neoanarchismus,“ kult bezvládí a „svobodné osobnosti" !

Zájem o společnost a strukturálně utlačované vrstvy tu zcela chybí. Ve hře je přednostně individuum. Tedy nic marxistického ani levicového. Zato je tu uvolněn prostor pro hledání záminek k nepřehlednosti a fragmentárnosti společnosti. Společnost ztrácí svou celistvost. Čí je to zájem? Nezmýlíme se, když uvedeme, že je to zájem anonymní moci. Ona podporuje podobná hnutí, která se prezentují pod falešným, zavádějícím jménem. Neboť nad celým světem dnes panuje stará římská zásada: „Divide et impera (Rozděl a panuj)“, povýšená na globální.

ZDROJ >>