Otázka stará právě 50 let

Praha - srpen 1969

-vlkp-
21.8.2019 KosaZostra čili vlkovobloguje.wordpress.com
Tenhle sloupek píši se skoro dvou týdenním předstihem. Umím si totiž, po loňské masáži k 50. výročí Srpna 68 docela živě představit, co je dnes hlavním tématem mainstreamu dnes -50 let od demonstrací k prvnímu výročí okupace v roce 1969. A přirozeně také to, co píší.

Tehdy, před 50-ti roky jsem přímo v Československu nebyl. Bylo mým osobním štěstím, že jako čerstvý maturant jsem tehdy stihl, na pozvání známých, ještě vycestovat do Mnichova, než soudruzi opět neprodyšně zavřeli, na více než 20 let, hranice.

Protože jsem byl tam, kde jsem právě byl, měl tam práci u Siemensů a k tomu se otevírala více než reálná možnost eventuálně získat studijní místo na mnichovské universitě, zbývalo k řešení pouze jen to, jestli se člověk vrátí s koncem prázdnin domů a nastoupí na plzeňskou techniku nebo zda vyplázne na komouše a jejich systém jazyk a udělá dlouhý nos.

Nakonec byla zvolena cesta návratu. Nikoli proto, že bych se emigrace bál. To tedy rozhodně. Tenkrát mi svět připadal snadný a snadno získatelný – jen po něm vztáhnout ruku! V devatenácti má člověk nekonečnou sebedůvěru ve vlastní síly a je přesvědčen, že dokáže cokoli.

Přestože jsem viděl záběry z milicionáři a esenbáky rozbíjených demonstrací těch, kteří ještě věřili v ideály Ledna a Pražského jara a nad slunce jasněji se ukazovalo, co zemi pod Husákem asi tak čeká, vrátil jsem se, s koncem výjezdní doložky, zpět. Z jednoduchého důvodu – byl jsem jediné dítě svých rodičů. A jakkoli mi dali, už na začátku cesty požehnání, abych venku zůstal, protože si už žádné iluze, o tom, co se na nás s Husákem řítí – nedělali, vrátil jsem se. Nevypořádal jsem se s představou, že už bych je nejspíš do konce jejich života neviděl. Nic jiného v tom nebylo, známost mne tehdy právě míjela.

Nebylo to tedy žádné hrdinství, ani žádná zbabělost. Jen chladná úvaha – už se nikdy neuvidíme…. Do smrti…. Stojí ti to za to? Nebo opačně – skousneš toho bolševika, když budeš s těmi dvěma, co tě od malička vychovávali?

V pozdějších letech mi mnohokráte blesklo hlavou při různých příležitostech -zejména když bolševik zase ukrutně s něčím právě vyšiloval proti zdravému rozumu – rozhodl jsi se správně nebo ne? Neměl jsi přeci jenom vzít tu jedinečnou šanci, kterou ti osud v srpnu 69 nabídl?

Po přezkoumání mi vždycky vyšlo to samé – rozhodl jsi se dobře! Ne že by mne život v nehnutelné bažině normalizačního Československa, kdy se vlastně, tak říkajíc – nepohnul lísteček na stromě, jaké zde bylo všeobecné mrtvo a ticho, že bych byl nadšen z toho, že jako bezpartijní jsem ve 34 letech narazil na svůj kariérní strop a věděl, jsem, že zbylých 26 let do penze už budu jen sedět na tom, co mám, bez sebemenšího postupu dál, že bych měl radost z přetvářky, jež byla všude kolem, kdy ti, co v práci nadšeně dělali nástěnky a na desetiminutovkách měli referáty k politické situaci a jako první vyzývali k účasti v prvomájovém průvodu, následně v soukromí na všechno a všechny nadávali. V tom lepším případě. V tom horším a nebylo jich zrovna málo, práskali estébákům. Ne, to rozhodně člověka totálně disgustovalo.

Ale lékem na to byla takzvaná vnitřní emigrace. Vytvoření si svého vlastního mikrosvěta, kam mohl člověk zmizet, ponořit se nechat Husáka spol. se všemi jejich režimními tlučhuby a donašeči kolem blábolit podle libosti. Jejich dosah končil na prahu mého bytu, u mojí knihovny, u kanálového voliče televizoru v obýváku a rádia tamtéž, což znamenalo číst si, i když opakovaně, prohibitivní tituly, ke kterým se šlo dostat, dívat se na Němce, poslouchat Svobodku nebo Hlas Ameriky. A o víkendu zmizet na chatu. Tedy v mém případě.

Jiní to řešili jinak – pamatujete kolik mužských se tehdy stahovalo například do garáží? Jak v nich leštili a opečovávali rodinné plechové miláčky? Nebo kolik lidí se tehdy věnovalo všerůznému sběratelství? Zkuste se dnes projít kolem týchž garáží – schválně – naleznete tam některou otevřenou a kutila v ní? A když se rozhodnete zavítat na burzu? Pak se nepochybně srazíte zejména s jiným druhem publika než tenkrát – sběratelé /míním ty tzv. starého ražení s jiskrou v oku/ pokud tam vůbec vstoupí, jsou v beznadějné menšině. Převládají tvrdí nesmlouvaví obchodníci. Kteří přijeli vydělat. Jedno zda drahým prodejem nebo laciným nákupem. Cílem není rozšířit sbírku, nýbrž vydělat. Tenkrát se sbíralo.Nikoli vydělávalo. Vím o čem mluvím.

Husákova normalizace připravila mne a mou generaci o nejlepší léta života a rozlet a ambice. Co do možností, řekněme – obecných. Už jsem to řekl výše – bylo to jako pohyb v bažině. Nesmírně pomalý a únavný a vlastně k ničemu. Prostě mrtvolné ticho.

Nepochybně tohle a tisíc jiných podobných věcí dnes bude připomínat v nekončící kanonádě mainstream. V převážné většině se budou zejména vyjadřovat ti, co to tehdy vůbec nezažili a v podstatě nevědí o čem povídají. Protože jediné normalizační vzpomínky, které oni autenticky mohou mít, je, že chodili do pionýra stáli čestné stráže na stranických schůzích atd. a sháněli angličáky nebo céčka, aby byli in. A s touto osobní kvalifikací přes normalizaci budou vykládat vám i mně, jak to tenkrát bylo a jak je potřeba tu melu starou 50 let chápat. To oni dělají rádi! Stejně jako jejich předchůdci v době normalizace. Chtělo by se napsat – nepochybně se stejným výsledkem.

Jenže by to neodpovídalo pravdě. Dneska vás vnitřní emigrace nezachrání. Rozhodně ne většinově. Jistě – už nemusíte shánět prohibitivní tituly. Jestliže si něco opravdu chcete přečíst, tak si to určitě opatříte. Už nechodí bdělé souužky z uličního výboru a s našpicovanými slechy si nedělají poznámky o tom, kdo zase koukal na německou televizi, už netřeba mít rádio na hranici slyšitelnosti, aby nikdo netušil že posloucháte Hlas Ameriky nebo Svobodku. Podobně se můžete zase stáhnout na chatu nebo odjet tam, kam jste za Husáka nemohli. A vůbec se můžete od oficiálního režimu a názoru odpojit a on vám může vlézt na záda.

Za jednoho jediného předpokladu, že to odpojení ustojíte EKONOMICKY!

Já se vrátil před 50-ti roky z toho Mnichova proto, že jsem si neuměl představit, že se se svými rodiči už do konce života neuvidíme. Ale ani na chvíli mne nenapadlo, že bych se měl vrátit především proto, že by také nemuseli vystačit s penzí neb že by nájem v jejich bytě se mohl dostat tak vysoko, že by také na něj nemuseli mít, zejména kdyby zůstal jen jeden. Nic z toho nebylo nutno řešit. Dneska bych, ve stejné situaci zohledňoval především tohle!

Vnitřní emigrace dnes je podmíněna tím, do jaké míry vy osobně a ti kolem vás požívají ekonomické svobody! Kdo si přivázal na krk hypotéku, dobře ví o čem je řeč! Podobně matky samoživitelky nebo osamělí důchodci a důchodkyně. A přirozeně další kategorie, pod tlakem. Momentálně prožíváme mimořádně šťastné období dlouhodobé konjunktury. Klíčovým slovem je ono MOMENTÁLNĚ. bible píše o sedmi létech dobrých a sedmi hubených. Od převratu jsme zažili celkem tři krize. Dvě které nás buď zcela nebo částečně minuly a jednu, která každému ukázala, jak snadné je usnout jako někdo a probudit se jako nikdo.

Tohle se v husákovském mrtvolném bahnu nevyskytovalo. Ekonomickou svobodu, myslím tu úplně základní. A tudíž to také nikoho nelimitovalo. Když to trochu přeženu – pak pendrek Lidových milicí v 69 byl nahrazen pendrekem hypoték.

Je to asi 14 dní, co v Lidovkách vyšel článek od jakéhosi Matochy nebo jak se ten písmák jmenoval. Myslím, že měl titulek Dáváme přednost životu v džungli před životem v zoo.

Psal, řekl bych, na stejné téma jako dnes já. Jak a co vyplývá z toho titulku. Zjevně nechápe, že v čase bude velmi měnit názor na to, co je džungle a co je zoo. Tak jak bude otřískáván životem, jak se jemu osobně bude dařit ekonomicky, jak mu budou nebo nebudou docházet síly. Neberu mu jeho osobní postoj a životní priority. Ani ty momentální. Má právo na všechno co se mu ohledně životního stylu líbí.Teď i kdykoli v budoucnu. Na co právo nemá, je vnucovat to jiným. Stejně tak odpírám tohle právo těm, co dnes jedou tu mnou očekávanou hlavní mainstreamovou linku. Zejména pak těm, co nic z normalizace nebo skoro nic - nezažili!

Jenže v tom je kruciální potíž dnešní doby! Husák nechal mlátit pendreky před 50-ti roky za jiný názor, než byl ten jeho a Moskvy. V současném Česku zatím na silovou konfrontaci nedošlo. Zatím. Je ovšem nemálo těch, kteří by rádi odlišný názor než je ten jejich, s gustem odstíhali úplně stejně jako prověrkové komise před těmi 50-ti roky. A ty pendreky by klidně přidali také. Mimochodem, jestliže příští přespříští a další Letné budou stále masovější, no uvidíme, co všechno Babiše ještě napadne. Ovšem majitelé jediného správného názoru jsou na tom úplně stejně. Otázky by sice byly úplně jiné, smysl, praxe a cíl by zůstal stejný!

Když si dneska položím stejnou otázku , jestli jsem neemigrací v roce 69 udělal dobře, mohu s klidným svědomím odpovědět – Ano! Jakkoli se to tehdy zdálo nemožné, ono to nakonec vyšlo skoro nastejno! Viděno dnešníma očima. Smutné zjištění!

Uvědomí si tuhle tristní skutečnost ti dnešní kádrováčtí honimíři?

ZDROJ >>