Patrick Ungermann
4. 12. 2019
Listopadové dny jsou nejen výročím svobody před třiceti lety, ale i jisté nesvobody před dvaceti lety, nesvobody, která se mezi námi, mrška, drží. Mluvím o takzvaných událostech v Matiční ulici v Neštěmicích v Ústí nad Labem. K jejich dvacetiletému výročí promluvil v televizi jejich svědek. Jeho váhavá, poněkud zakřiknutá výpověď dávala v jedné věci smysl: „Tady se to hodně zvrtlo v době, kdy sem do pěkných bytových jednotek sestěhovali lidi, co hodně dlužili za bydlení.

Tady pak měli menší nájemné, a tak se myslelo, že nenadělají další, tak vysoké dluhy.“ Znal jsem odvážnějšího a vůbec ne mladého novináře, který událost zpřesnil titulkem: „Otázka romská je hromská“.

Přibližně v čase matičních událostí otiskly České listy i moji krátkou reakci. Stať nese název Hlavou zeď neprorazíš: „Plot v Matiční ulici byl stržen. Zvítězil mýtus o českém rasismu. Budeme snáze přijati do spolku zemí s nejasnou kulturně-společenskou integrací. Dopadla tečka za nerovnou pří místní samosprávy s neskonale mocnější vládou celé naší země. Místní samospráva dala plot v Matiční vztyčit ve snaze vypořádat se s nesrovnalostmi mezi spořádaně žijícími domkáři a jejich výtržnicky a nehygienicky se chovajícími sousedy, kteří svým způsobem života ztrpčovali život širokému okolí. Vláda se zasadila o stržení plotu z politických a vzhledem ke skutečnému dění v Matiční ulici iracionálních pohnutek.

A koho causa plot zviditelnila? Ty takzvané romské aktivisty, kteří zvolili pohodlnou a šejdířskou cestu za prestiží, cestu osočování většiny z viny na nezdarech, s nimiž se potýká menšina. Causa plot zviditelnila ,ochránce lidských práv,´ nemoudré ambiciózní úředníky, kteří si v zemi, kde lidská práva přirozeně ctíme, připadají být nedocenění, a tak neváhají před světem pokrytecky zostudit vlastní národ za pochybnou cenu osobního sebezviditelnění a získání falešné pověsti humanistů. A co je ,nejhorší,´ causa plot inspiro­vala pár politiků z Evropské unie ke zveřejnění dalších možných důvodů, proč nebrat zchudlou (vytunelovanou) Českou republiku do spolku zámožných tržních ekonomik tak rychle a nadšeně.“

Pokud je mi známo, požadovali původní obyvatelé Neštěmic od sesídlených cikánských rodin běžnou nehlučnost a čistotu. Jelikož ničeho nedosáhli, rozhodli se odclonit noční hluk a rostoucí smetiště silným plotem. Narazili přitom na myšlenku otevřené společnosti bez plotů.

Použil jsem u nás ustálené označení Cikán. Původ výrazu hledejme ve starší řečtině a také na byzantském území. Slovo Athinganoi jednak označovalo křesťanskou skupinu pokládanou za kacíře. Přeložit je lze i jako nedotknutelní, což už částečně vystihuje povahu národa. Jsou to ti, kdo nechtějí, aby se jich lidé dotýkali – aby se jim míchali do života. Cikánské rody, jak kočovaly Evropou, samy zřejmě neznaly cíl své letité cesty a původnímu obyvatelstvu zřejmě nepředstavily svou vlastní totožnost. Proto se pro jejich označení ustálil pojem domnělý, který rozhodně není nadávkou.

Z mého hlediska je zajímavé, že jsem několik let před matičním případem pracoval na stavbě v čistě cikánské partě pana Boldiho. Jednak tam bylo zvykem dřít, a pak nesmělo padnout sprosté slovo. Obojí mně, jako mladíka, v mnohém poučilo. Pan Boldi měl jedenáct synů, a když některý nevybíravě zahartusil, slezl otec rodu ze štaflí, pokynem ruky si provinilce sundal, střihl mu lepana za uši a beze slova se šlo dělat dál. Vzhled pana Boldiho zůstal i při výplatě facek úctyhodný.

Při nesmrtelných výlukách a při pracích na železnici vídám i dnes cikánské party. Jedna taková mě upoutala docela jinak než pověstná Boldiho jedenáctka. Kluci tam vozili trakaře, které bych rozhodně nevozil, poněvadž bych je pokládal za poloprázdné. Osmahlý dědula, asi stařešina, se jim navíc šklebil, že kdo to kdy viděl, aby Cikán pracoval. K čemu myslíte, že vnuky vychovával? Novinkou je, že v takových partách pracují i ženy. Netvrdím, že stejně výkonně, jako muži. Ale rodiny jsou přinejmenším pohromadě. Soudržnost cikánských rodin, kmitlo mi hlavou. Včera se ale slovenský polír na dvě takové dělnice rozčílil: „Baby, vylezte mi z výkopu a jděte si hlídat děti. Já tady potřebuju dva silný chlapy.“ Taky pravda, uznal jsem a zase jsem pomyslel na Boldiho jedenáctku.

Věřím, že cikánští spoluobčané by neměli být nedotknutelní v tom smyslu, že se na jejich hlavy nesmí snést oprávněná kritika. Zejména dědulu s moudrostí, že Cikán nepracuje, je třeba řádně kritizovat a protáhnout novinami, aby nekazil mládež a netropil ostudu svému lidu. A musí se mířit i na takové vajdy, jako byl pan Boldi. Psát o nich jako o hrdinech a dát jim najevo, že právě o takové moc stojíme.

Samozřejmě mi ve školních lavicích sedí i cikánská mládež. Flákače se nebojím trestat, poctivce se neostýchám chválit. Jak jste poznali, nepřekypuji slovem Rom. Ne všechny rody, kterých by se označení mohlo týkat, se k němu hlásí. Ze zkušenosti vím, že se mým žákům lépe poslouchá slovo Cigán, s g. U Cigánů, co mi do školy řádně chodí a nedělají chůvy mladším sourozencům, se poměrně často setkávám s něčím už dost neobvyklým: Oni jsou učiteli vděční.

Na zmíněné železnici kopala a nakládala jedna netypická dvojice – cikánská žena a náš muž. To mě ponaučilo ze všeho nejvíc. Ono to jde, když se chce. Hrubý hřích páchá vlastně jen to nové sociálně-politické panování. Po článku o Matiční ulici mě známý, navíc kněz, pokáral: „Tos neměl dělat, vzít si do pusy Cikány. To je tvá politická sebevražda.“ Houbelec! Strach z dvojího metru a dvojí metr sám si musíme brát do pusy a prát do toho moudře a trefně. Právě dvojí metr dokáže odsunout česko-cikánské vztahy na šikmici, kde věci rozumíme tak, že vedle sebe žít musíme, ale nechceme.

Naproti tomu jedna jediná spravedlnost a jeden metr (v souladu s přírodou v nás) ve výsledku posune hostitelský i hostující národ do situace, kdy bude možné spolupracovat, vážit si sebe navzájem a nakládat ten trakař společně. Neslyšel jsem, že by našim lidem vadilo, že je Cikán hnědý, že má smolně černé vlasy a jinačí písničky. Neslyšel jsem to ani ve vtipech o Cikánech. Ti, kdo nás obviňují z národnostní nesnášenlivosti, nebo vůbec z rasismu (což je v tomto případě parádní hloupost), opravdu lidi rozeštvávají a skutečně nesnášenlivost budují. Čechové totiž nepatřili mezi živly kolonizující. Patřili spíš k národům kolonizovaným. Proto je nám prostředí dvojího metru z duše protivné. I dvojí metr by měl podléhat perné kritice. A o dobré vůli mezi lidmi by se mělo psát na prvních stránkách.