Proč jsou bohatí a chudí

Karel Hušner
11. 6. 2019  blog Radima Valenčíka
Předem bych chtěl poznamenat, že (z mého pohledu a opravdu dost širokých vlastních životních zkušeností) se mně jeví zadaná otázka jako velmi široká, a to především proto, že není ohraničena žádnými podmínkami. Bez nich se ale nikam "nedostaneme", respektive si klidně každý budeme vykládat "to svoje", všichni budeme mít (možná) pravdu, ale "nesejdeme se", protože se budeme myšlenkově pohybovat každý "v jiném vesmíru". Je to totéž, jako moje často opakované otázky typu: kolik je jedna a jedna či kolik je součet úhlů v trojúhelníku. Pokud předem neurčím, v jaké soustavě či v jakém prostoru se "pohybuji", jsou obě otázky prakticky nezodpověditelné, resp. mají obecně mnoho výsledků.

Během svého především profesního života jsem se dost důkladně seznámil a po řadu let jak odborně, tak osobně komunikoval určitě s několika tisíci lidmi, různých věkových kategorií a dokonce i z různých zemí (Rusko, Polsko, Maďarsko, Finsko, Rumunsko, Bulharsko, Belgie, Německo, Rakousko, Itálie, Anglie). S řadou z nich se kontaktujeme (byť někdy už sporadicky a také naše řady postupně "řídnou") dodnes. A i když jsme se ke shora uvedené otázce takto "determinovaně" nikdy nevyjadřovali, obsahově jsme jí v různých podobách "prožívali" a o ní lidsky "filozofovali". A musím konstatovat, že jsme se nakonec vždycky dobrali toho, že nejsme schopni definovat vůbec pojem bohatství jako jednoznačnou kategorii. Dá se bez nadsázky říci, že z hlediska toho, co kdo považujeme za bohatství, se lidé rozvrstvují na celou plejádu skupin. A nejen to. Navíc, každý z nás v průběhu svého života ještě (na základě vnějších aktuálních i dlouhodobě působících vlivů a podmínek) mění (a to významně) i vlastní hodnotový žebříček a na to navazující hodnocení bohatství. Něco jiného chce (a chce být "tím" bohatý) člověk mladý, zdravý, plný elánu a síly, po něčem jiném touží lidé ve středním věku, lidé starší a úplně něco jiného chce obecně člověk z oblastí, kde je mír a kde se válčí či je nedostatek zdrojů byť k prostému přežití.

Každý ale víme (i z vlastní zkušenosti či z kontaktu s lidmi nám blízkými), že pokud je člověk zdravý, má tisíc přání a představ o tom, co by chtěl, v čem by chtěl být bohatý. Pokud je ale nemocný (a to nikoliv jen postižený těžkými, často dosud nevyléčitelnými chorobami) a má i jen pouhou chřipku, nepřeje si nic jiného, než aby už byl zase zdravý. A vše ostatní v tu chvíli je zcela irelevantní, tedy nezajímavé a nepodstatné. Znám osobně několik lidí, kteří jsou mými přáteli a jejich finanční a hmotný majetek se počítá v miliardách, dokonce i v desítkách miliard. Jsou tedy z hlediska pohledu většiny prostých (a často až jednoduchých) lidí považováni za bohaté a mnozí jim závidí. Přitom tito (tak zvaně bohatí lidé) nejsou vůbec šťastni a při povídání s nimi vyjde najevo, že to "bohatství" je jejich "koulí na noze", jsou jeho otroky, jsou jím opravdu smýkáni. Ale jak už říkal v Pygmalionu popelář Doolitle, nemají sílu se ho vzdát. Ale pokud mají navíc nemocné děti či někoho z nejbližších, jsou ochotni dát doslova jakýkoliv finanční obnos nebo se i zadlužit, pokud by je někdo dokázal zbavit lidského neštěstí, které je provází. Nikoliv nadarmo se proto říká, že lepší je být zdravý a bohatý než chudý a nemocný, neboť jedno bez druhého nemůže být základem šťastného a spokojeného života. Traduje se, že zatímco v tzv. vyspělých ekonomikách se "honíme" za růstem HDP a v osobním životě za kariérou, v zemích s filozofií, která se u nich vyvíjela řadu tisíciletí (my jsme v té době byli opravdu blíže k primátům), měří svoji úroveň hrubým domácím štěstím (Bhútán).

Co vlastně člověk potřebuje ke svému životu? Samozřejmě především kyslík. Ten si na štěstí nemůže nikdo "přivlastnit" a ostatním ho "prodávat" (tedy zatím). Dále člověk potřebuje ke svému životu pitnou vodu a jídlo. A od této skutečnosti se odvíjí celá lidská existence a existence hmotně bohatých a chudých (což jsi asi myslel při zadání základní otázky příčin vzniku bohatých a chudých.

Pokud vezmeme za vědecky prokázané, že první lidé (alespoň v Africe jako pravlasti lidského rodu a následně určitě v Evropě) byli sběrači. Navíc se lidé museli sdružovat do skupin, neboť jinak v "boji, který jde životem" by jedinci nepřežili, neboť byli ve srovnání se schopnostmi ostatní fauny naprosto fyzicky nedokonalí. Dokud bylo lidí málo a velikost teritoria, ve kterém probíhal lov a sběr, byla tomu odpovídající, bylo vše OK. V určitém okamžiku ale "nebylo kde brát", resp. možnost získat sdostatek potravinových a vodních zdrojů začala být limitovaná. To logicky vedlo ke střetům mezi jednotlivými skupinami. Tak, jak si postupně lidé rozdělovali úkoly podle schopností toho kterého jedince, začali si vytvářet vlastní bojové družiny, jejichž úkolem bylo chránit danou komunitu. Tyto ozbrojené složky si vytvářeli velící hierarchii a odtud už byl jen krůček k tomu, že kromě toho, že tyto ozbrojené družiny bránili svůj kmen, tak ho později více méně začali terorizovat, přivlastňovat si stále větší díl společného – dnes bychom řekli – zisku a moci a stávala se vládnoucí silou, která si vždy vydávala (a dodnes to dělá) zákony, kterými ovládali ostatní členy komunity. A na pomoc si vzali nejdříve různé šamany, později různé teismy, aby to ovládání lidí a výběr všech možných i nemožných daní byl co nejlépe uskutečnitelný. Následně přešla vládnoucí kasta od původní volby nejschopnějšího k dědickému převodu moci a bohatství z otců na syny, bez ohledu na jejich schopnosti. A aby to bylo "stravitelné", tak až do současnosti nechává vládnoucí třída lidi "vydělat", aby je pak o tyto "peníze navíc" připravila povinnou účastí na různých náboženských a folklorních akcích či tzv. dobročinných sbírkách. To byl začátek – a nemohlo to jinak dopadnout.

V průběhu posledního tisíciletí pak díky přivlastňování půdy, která opravdu nemůže patřit nikomu (!), resp. pouze tomu, kdo na ní pracuje, lidé platí daň z nemovitosti, daň z toho, co si vydělá, přičemž už tento výdělek byl předem snížen o nadhodnotu, kterou si přivlastnil buď jedinec či stát.

Takže proč jsou lidé bohatí a chudí? Protože byl historicky každý zařazen (před stovkami let) do určité skupiny, z níž se naprosté většině (tedy až na výjimky díky mimořádnému talentu – a to si ho někdo z "vyšší kasty" ještě musel všimnout – viz např. Verdi, nebo provdáním či přiženěním) nikdy nemůže podařit vyprostit. Koneckonců víme, že patří-li např. dítě do bohaté rodiny, pak i když je z hlediska inteligence průměrné, tak mu rodina zabezpečí nadstandardní péči, takže se obvykle mluví o dětech, které se narodili se zlatou lžičkou v ústech. Tito lidé pak mají předem zajištěné nadstandardní postavení a příjem, a to bez ohledu na jejich skutečné schopnosti. Jak jsem již řekl: Výjimky existují, člověk může např. vyhrát 100 milionů či nějakou miliardu v sázkových hrách. Asi ano, nikoho takového jsem však za celý svůj život nepotkal. Ale pro naivní lidi, kteří si neumí spočítat, že pravděpodobnost (např. ve sportce), že vyhraji čtvrtou cenu (tedy spíše, že se jim vrátí, co do hry vložili) je 1,7%, to je "mrkev na tyči nesená před nosem osla". A následně často nemohou přestat s odůvodněním: "No jo, ale co kdyby ta moje čísla náhodou tento týden vyšla a já nevsadil? Tak se zblázním". Takže závěrem: Příčiny jsou jasné – vznik bohatých a chudých je civilizační fenomén a následek nutné dělby práce, jejího hodnocení a ocenění, které ale už není objektivní, ale vynucené mocí.

Ale štěstí a spokojený život to těm (finančně a majetkově) bohatým ve většině případů nepřinese. Nikdy nemohou s jistotou říci, zda jejich "přátelé" jsou opravdoví kamarádi, protože si rozumí, protože mají stejné či velmi podobné názory na svět a dění v něm, nebo zda jsou kamarády jen proto, že mají majetek, takže "by mohlo něco kápnout", ale když by se náhodou dostali do problémů, tak "už se k nim neznají", což je typická vlastnost většiny politiků. Soudržnost manželství a členů rodiny jako celku, schopnost vzájemné pomoci bez podmínek – to se nedá koupit žádnými penězi. A když k tomu budeme mít zdraví, o které je však nutno také pečovat, neboť ani to není "bez práce", budeme schopni bavit se a "žít", nikoliv jen pracovat (honit se za kariérou a hmotným či finančním ziskem), pak honem "v letu" strávit dovolenou nebo krátké, předem naplánované volno tak, aby to "nekolidovalo" s prací pro firmu, ve stresu dohánět tzv. pracovní povinnosti (bez nichž se ale dá úspěšně žít), pokud nebudeme mít mobil trvale v rukou "co kdyby z práce někdo něco chtěl", pak "není co řešit". Tak jako se říká, že "jednou zadnicí (patří tam méně korektní a výstižnější výraz) nelze pohodlně sedět na dvou židlích" tak také platí, že nikdo nesní s chutí (!!) více, jak dva řízky. Takže i když víme, proč jsou (majetkově a finančně) bohatí a chudí, není to nakonec zcela jedno??

V Praze, 6.6.2019
Ing. Karel Hušner, CSc.

Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/6909-teorie-dneska-husner-o-bohatstvi-a-chudobe-212.html

ZDROJ >>