RECENZE: Malý němý oscarový zázrak. Červená želva je místy jako Čelisti

Oscarová nominace jej nejspíš opět nemine, neboť snímek vstupující do našich kin dokáže bez jediného slova a beze stopy kázání sdělit vše, co je v životě podstatné. Tiše, hravě, podmanivě, napínavě.

Z černé bouře do světla písečné pláže pustého ostrova procitne trosečník, novodobý Robinson načrtnutý účinně jednoduchou výtvarnou linkou. Obklopen jenom zvuky zvířat, moře či deště zkoumá svou samotu včetně boje o život ve skalní propasti a za zvědavé pozornosti armády krabů staví vor. Poprvé, podruhé, potřetí; a vždy po neviditelném útoku z hlubin, jehož strašidelná nálada si skoro nezadá s Čelistmi, musí svůj pokus vzdát. Až pak se titulní nepřítel pod rudým krunýřem zjeví – a víc nelze prozradit.

Jen tolik, že trosečnická historka přejde plynule v poetickou pohádku o lásce s prvky jedinečné exotické báje, která jenom vzdáleně svou tesklivostí odkazuje k Andersenově Malé mořské víle nebo ke keltské legendě z Písně moře.

Režisér, jenž pražskou premiéru Červené želvy ve čtvrtek osobně uvede, pracuje mistrovsky s časem, světlem i jejich proměnami. Neuspěchaně, nikoli však ospale zachycuje, jak prostě se dá žít. Zcela samozřejmě vedle sebe řadí úsměvné okamžiky i děsivý úder tsunami, díky animační zkratce ještě hrozivější než v reálném dokumentu.

Červená želva

Japonsko / Francie / Belgie, 2016, 80 min

Režie: Michael Dudok de Wit

Scénář: , ,

Hodnocení: 80 %

Jako každý výtečný film, díkybohu, nelze ani Červenou želvu převyprávět. V kostce shrnuje přirozený řád věcí: lásku, rodičovství, harmonii, touhu, stárnutí, vyrovnání, odcházení. Ruší tu jen pár věcných nahodilostí a občasný nátlak přidané hudby, přesto však lze tvrdit, že vedle sestřihu manželské pouti z filmu Vzhůru do oblak jde o vůbec nejkrásnější a nejčistší němě animovaný milostný příběh.

ZDROJ >>