Ruská armáda civilní oběti neřeší. K čemu používá superzbraň Iskander

Souhrn informací o přítomnosti Iskanderů v Sýrii

Česká vojenská terminologie převzala termín „operačně-taktická raketa“ z ruské oficiální terminologie. Při modernějším překladu z angličtiny by v češtině správný termín byl „balistická řízená střela krátkého doletu“.

Téma ruských operačně-taktických raketových systémů 9K720 Iskander-M (v kódu NATO SS-26 Stone) na území Sýrie poprvé zčeřilo mediální vlny v březnu minulého roku po odvysílání reportáže na ruském televizním kanálu Zvězda.

Jedna z analýz byla v renomovaném zdroji Jane’s. A poté se toto téma vynořovalo opakovaně. Izraelci v lednu 2017 publikované informace jsou skutečně velmi dobré a zřejmě budou mít informace potvrzené i z dalších zdrojů.

Mimo pozornost západních médií ale prošly už dřívější komerčně dostupné satelitní fotky letecké základny Hmímím z 1. července 2016, které ulovili, analyzovali a publikovali na ruském blogu už v září 2016.

Na nich je krásně zachycena přítomnost jedné baterie tvořené minimálně šesti vozidly (2 odpalovací vozidla 9P78-1, 2 muniční vozidla 9T250, minimálně 2 velitelská vozidla). Pozdější izraelské fotografie zachycují šest vybudovaných polních postavení právě pro těchto šest vozidel.

Pokud je tam skutečně jen jedna baterie střel, tak to prakticky znamená následující palebnou sílu: dvě střely v první vlně, po minutě další dvě. Pak se musí odpalovací vozidla přebít s pomocí muničních vozidel, které každé veze dvě náhradní střely. Celkem tedy má baterie okamžitě k dispozici palebný průměr minimálně 8 střel. Další střely mohou a nemusí být uskladněny na letecké základně Hmímím.

Izraelci oblast stále důkladně sledují a podle posledních satelitních snímků a analýzy organizace ISI z února 2017 došlo v prosinci 2016 a lednu 2017 minimálně ke dvěma různým odpalům střel Iskander. Vzdálenost mezi základnou Hmímím a cílem v izraelském reportu, městem Deir ez-Zur ve východní Sýrii, je 400 km.

Naopak podle americké zpravodajské stanice FOX News byla cílem ruské raketové palby mnohem bližší provincie Idlíb.

Snímek z února 2017 ukazuje odpalovací zónu střel Iskander na základně Hmímím

Snímek z února 2017 ukazuje odpalovací zónu střel Iskander na základně Hmímím

Identifikace jednotlivých vozidel

Satelitní fotografie z července 2016, na kterých muniční vozidlo 9T250 stojí v přebíjecí pozici vedle odpalovacího vozidla 9P78-1 a obě vozidla mají otevřeny úseky s uloženými balistickými střelami, je doslova ukázkový.

Skoro se vkrádá myšlenka, jestli nejde ze strany ruského ministerstva obrany o zpravodajskou/informační hru, když na jedné straně o přítomnosti Iskanderů v Sýrii zarytě mlčí a současně přímo pod průzkumnými satelity ukazuji vozidla tak, aby šla jednoznačně identifikovat.

Odpalovací vozidlo 9P78-1 má uložené rakety zakryty odklápěcí střechou. Muniční vozidlo 9T250 má na shora otevřené nákladní korbě pouze krycí plachtu s maskovacím vzorem. Nejsou-li vozidla otevřená, není jejich bližší identifikace na fotografiích jednoduchá. Ostatně to byl jeden ze záměrů tvůrců ruských raketových systémů.
Nelze například rozlišit vozidla s balistickými řízenými střelami řady 9M723 systému Iskander-M/Iskander-E od vozidel se střelami s plochou dráhou letu 9M728 systému Iskander-K s doletem do 500-1000 km, respektive vozidla 9P701 a 9T256 s ještě výkonnějšími střelami s plochou dráhou letu 9M729 s maximálním doletem odhadovaným v rozsahu 2000-5500 km.
Při identifikaci může například dojít k záměně plachty na střeše za složenou maskovací síť. A pak to mohou být i jiné raketové systémy, respektive jejich vozidla, která používají běloruský kolový podvozek MZKT-7930 Astrolog, například pobřežní protilodní/(protizemní) raketový systém 3K55 Bastion-P.

Na fotografiích ze Sýrie je navíc snadné podlehnout pokušení zaměnit Iskander za Bastion-P. Bastion-P mají v oblasti jak Rusové (od 2016?), tak i syrská armáda (cca od roku 2011, ale minimálně část byla zničena při izraelském úderu v červenci 2013). Jejich přítomnost v Sýrii byla potvrzena oficiální cestou v podobě televizních reportáží.
Odpalovací vozidlo K-340P respektive muniční vozidlo K-342P systému Bastion-P lze při dobrých fotografii odlišit od Iskanderu díky delším nástavbám (protilodní střely 3M55 jsou delší o cca 2 m než střely řady 9M723) s mírně odlišným tvarem. Opět bylo nepochybně záměrem tvůrců, že vozidlo K-340P a K-342P nelze bez otevřené střechy na fotografiích od sebe odlišit.

Stručná historie vzniku Iskanderu

Pro lepší pochopení možností Iskanderu-M je nutné se podívat do historie.

Vývojové práce začaly už v roce 1978 a táhly se až do roku 2006. I několik let poté byl systém ve výzbroji pouze zkušební-výcvikové jednotky, kde pokračovalo další bádání. Bojové útvary pak začaly s přezbrojováním až po roce 2010.

Původním impulsem pro dokončení projektu Iskander se staly důsledky podepsáním „Smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu“ v roce 1987 (v angličtině označované zkratkou INF). Ta znamenala kompletní vyřazení a sešrotování více než 1800 sovětských balistických raket, a to nejen střel středního doletu, ale i systémů tzv. kratšího doletu. Například moderních operačně-taktických raketových systémů 9K714 Oka (v kódu NATO SS-23 Spider, v odzbrojovacích dohodách označený jako OTR-23) a starších 9K76 Temp-S (SS-12A/B Scaleboard, OTR-22).

Smlouva také znamenala stopku pro dokončení vývoje nástupců - systémů 9K714U/9K717 Oka-U (SS-23 Spider-B) a 9K716 Volga, které doletem nad 500 km překračovaly limity smlouvy INF.

Ve výzbroji SSSR (a později nástupnických států včetně Ruska) tak zůstaly jen divizní operačně-taktické raketové komplety 9K79 Točka/9K79-1 Točka-U (SS-21 Scarab A/B, OTR-21) s maximálním dosahem 70-120 km a letité systémy 6K-72 Elbrus (SS-1 Scud) s maximálním dosahem 300 km. Od nového systému Iskander si SSSR a následně Rusko slibovalo, že využije tehdejší draze vyvinutých raketových technologie a know-how a dolet bude omezen do 500 km v souladu s odzbrojovací smlouvou INF s Američany.

Realita byla nakonec trochu jiná. Díky zdlouhavému vývoji tak systémy Iskander-M (50-480 km) nahrazují u raketových brigád právě staré systémy Točka/Točka-U (15-120 km) a dokonce i Elbrus/Scud (50-300km), které byly teprve cca v letech 2002-2008 převedeny konečně do zálohy (hlavně ve své poslední verzi s optickou naváděcí hlavicí: systémy 9K72-O, střely R-17VTO/8K14-F Aerofon, SS-1E SCUD-D).

Menší vzdálenosti do 70-120 km pak budou záležitostí modernizovaných dalekonosných hlavňových raketometů ráže 300 mm systému 9K58 Smerč (BM-30), respektive novějších systémů řady Tornado (například 9K515 Tornado-S), které s pomocí raket a řízených střel budou pokrývat oblast 20-70 km (do 120 km s řízenými střelami).

Koncepčně tedy Iskander-M vychází ze sovětských představ a možností z konce 70. let až 80. let. Během desetiletí ho ale čekal zdlouhavý vývoj, který byl zaviněný především sociálním, politickým a hospodářským rozpadem SSSR a jeho nástupnických státu včetně Ruska. Během těch let řada původních prvků systémů zastarala, nebo se přestala vyrábět ještě během vývoje, a tak se muselo poměrně hodně předělávat a modernizovat.

Tento proces zřejmě neskončil dodnes. Například v roce 2004 byl dokončen vývoj základní střely 9M723, ale okolo roku 2011 se už objevuje vylepšená střela 9M723-1. Další vylepšení pak zkoušely a zaváděly i v následujících letech a vývoj zřejmě pokračuje kontinuálně.

Iskander-M a jeho použitelnost pro protipovstalecký boj

Lze použít střely systému Iskander-M v protipovstaleckém boji konfliktu nízké intenzity, například právě jako v Sýrii? A to přesto, že se většina bojů odehrává v městských a jiných zalidněných oblastech?

Rusové opakovaně prakticky dokazují, že je to skutečně možné. Sice to asi není cenově nejefektivnější zbraň pro tento typ konfliktu, ale z pohledu Rusů to má jistou logiku. Navíc ruská armáda má velké praktické zkušenosti s používáním operačně taktických raket proti povstalcům, včetně jejich nasazení v městském prostředí z minulých konfliktů.

Raketový komplet Iskander-M

Raketový komplet Iskander-M

Sovětské a ruské zkušenosti s nasazením balistických střel v konfliktech nízké intenzity

Není asi žádným tajemstvím, že ruská armáda nebrala/nebere přehnaně velké ohledy na vedlejší ztráty (civilistů) v bojových oblastech. Zatímco západní armády dnes běžně mají v pravidlech boje ROE (Rules of Engagement) přímo zakotveno maximální šetření civilistů a nevojenských cílů, tak v pravidlech ruských je toto ošetřeno pouze nepřímo odkazem na Ženevské úmluvy.

Relativní nepřesnost ruských střel bývá kompenzována použitím kontejnerových pum/hlavic se submunicí (s plošným účinkem a vysokým procentem nevybuchlé munice), palbou v salvách pokrývající velké oblasti a podobně.

Odhaduje se, že během války v Afghánistánu v letech 1979 až 1989 bylo sovětskou armádou vystříleno zhruba 1000 střel systému 9K72 Elbrus (SS-1 Scud), kdy se používala taktika odpalu v salvách na minimální vzdálenost 50 km, při které byla ještě přijatelná odchylka dopadu. Účinek tříštivé hlavice byl umocněn nespotřebovaným kapalným raketovým palivem.

Během válek v Čečensku bylo ruskou armádou vystříleno přes 100 Scudů a okolo 130 střel systémů 9K79 Točka / 9K79-1 Točka-U (SS-21 Scarab A/B, OTR-21). U systému Točka byly použity jak kontejnerové, tak i tříštivo-trhavé bojové hlavice.

Z několika zdokumentovaných případů je zřejmé, že střely byly použity i v městském prostředí (například město Groznyj) proti skutečným nebo předpokládaným velkým koncentracím živé síly protivníka (řádově stovky lidí).

Aby se kompenzovala nepřesnost střel (střední kruhová odchylka CEP v hodnotách několika desítek metrů), byly vypouštěny na menší vzdálenosti v salvách a používaly se jak kontejnerové, tak i tříštivo-trhavé bojové hlavice. Střely dokázaly napáchat obrovský masakr mezi civilním obyvatelstvem a na Rusko se v té době snesla obrovská vlna kritiky. Proto se jejich použití v konfliktu ruskými oficiálními místy moc nepřipomíná.

Zjednodušeně řečeno se jednalo o jakési dalekonosné dělostřelectvo rychlé reakce, které díky minimální reakční době (ve srovnání s letectvem, které nepoužívá taktiku trvalé letecké podpory nad bojištěm) dokáže bez varování překvapit protivníka. Navíc dokáže působit za jakéhokoliv počasí a denní době (opět výhoda ve srovnání s letectvem, které má omezené možnosti provádět přesnější bombardování za špatného počasí).

Během rusko-gruzínské války v roce 2008 bylo údajně odhadem vystřeleno 15 střel řady Točka a poprvé také několik střel systému Iskander-M. Tento konflikt měl ale charakter střetu dvou konvenčních armád a cílem operačně-taktických střel byly primárně statické koncentrace mechanizovaných sil a týlové objekty gruzínské armády.

Opět se nebraly ohledy na vedlejší ztráty. Například dopad střel Iskander-M s kontejnerovou hlavicí na kasárna uprostřed města Gori dokázal způsobit značné oběti mezi nic netušícím civilním obyvatelstvem.

Výše uvedené skutečnosti ale Ruské federaci nebrání v kritice znepřátelených států, pokud úplně stejné střely použijí proti cílům v oblastech plných civilistů. Aktuálně to od Ruska schytala Ukrajina. Více ve zprávě ruské státní tiskové agentury TASS z února 2017.

Ruské a syrské zkušenosti s nasazením balistických střel v Sýrii

Na základě přítomnosti střel Iskander-M na syrském východním pobřeží je asi možné si odvodit, že ruská armáda má operační potřebu mít na bojišti tento zbraňový systém.

Iskander-M bude zřejmě sloužit jako pojistka pro případ, že je potřeba rychle provést dalekonosnou palbu za každého počasí na náhle objevené velké koncentrace sil protivníka. Maximální dolet novějších střel verze 9M723-1 je 400 až 480 km (podle různých zdrojů) a pokrývá tak celé území Sýrie.

Na internetu se loni objevily nepotvrzené zprávy, že například v noci 9. června 2016 došlo k útoku balistickými střelami Iskander-M na velké koncentrace nákladních automobilů u hraničního přechodu Bab al-Hawa na hranicích s Tureckem. Nakonec to syrské ministerstvo obrany vzalo na sebe s tím, že použilo své operačně-taktické rakety (pravděpodobně řady Točka). Bohužel z bojiště nepřišlo žádné potvrzení (foto vraku střely, stejně jako například v Gruzii) o použitých střelách.

Podle blogerů sledujících konflikt byl poslední předchozí odpal/dopad syrské vládní Točky a Scudu hlášen v roce 2013. Má se za to, že pak syrské armádě asi došly další použitelné střely. Po zahájení přímé ruské intervence v Sýrii v září 2015 ale došlo k obnovení dodávek Toček a obnovení syrské vládní raketové palby.

Podle americké zpravodajské stanice FOX News letošní poslední dodávka ruských zbraní do Sýrie obsahovala 50 střel Točka. I zde by mohla být logická návaznost na Iskandery-M. S tím, jak ruská armáda přezbrojila své raketové brigády z Toček na Iskandery-M, tak se uvolnily zásoby těchto starších střel na export.

Samozřejmě existují také názory, že je možné přítomnost Iskanderů-M v Sýrii vnímat jako extrémně realistický výcvik místo standardní střelnice.

Tradiční spekulaci, že se jedná o ruskou „marketingovou akci“ za účelem podpoření prodeje exportní verze Iskander-E, bych vyloučil jako nepravděpodobnou, protože přítomnost systému v Sýrii nebyla Ruskem vůbec mediálně prezentována. Natož jejich odpálení.

Pokračování příště

Článek vznikl pro web Armádní noviny a byl redakčně upraven. Původní text najdete zde.

Autor článku, vystupující pod přezdívkou Starlight, nechtěl uvést pravé jméno. Redakce Armádních novin jméno zná. Starlight působí v českém obranném průmyslu a je také aktivní v diskuzích Armádních novin.

ZDROJ >>

Co si o tom myslíte? Komentujte :)