Spory o původ české kultury a víry O českém národě (10. kapitola)

Profesor Mojmír Grygar

Mojmír Grygar
18.10.2019
Přinášíme další volné pokrčování úvah profesora Mojmíra Grygara o Češích, češství, naší historii a zápasech, které podstoupili naši předci. Text byl napsán exkluzivně pro čtenáře Nové republiky.
1/
 Pojetí českých dějin, jak je v Dějinách národu českého vyjádřil a dokumentoval František Palacký, vzbudilo již od počátku kritiku německých nacionalistů, která později kulminovala v projevech a článcích nacistických pohlavářů. K.H. Frank nazval Čechy, kteří přišli do střední Evropy v 6. století, jako přistěhovalce do germánského prostoru opuštěného Markomany: „Toto přistěhovalectví bylo prvním počátkem německo-slovanských styků. Od té doby celý život, všechna kultura a všechny civilizační prvky těchto Slovanů jsou určovány německo-germánskou převahou. Toto univerzální poslání přijali Germáni s Karlem Velikým, které určuje zahrnutí českého prostoru do politického německého celku.“
Tento názor sám běh času odhodil do pověstné jámy dějin, ale s jeho ozvěnou se setkáváme i po válce. Byli to sudetští Němci, kteří je v různých úpravách používali v útocích proti prezidentu Benešovi. Při probírání archivu jsem před několika dny narazil na výrok, který mi náhle připomněl německou rétoriku z přelomu třicátých a čtyřicátých let. Vyslovil jej Berndt Posselt, předák sudetoněmeckých krajanských spolků: „Jsme národnostní skupinou, která je na práci zvyklá. My jsme přemyslovská území přivedli k rozkvětu.“ (Z projevu na 63. sjezdu sudetských spolků roku 2012.) Posseltovo tvrzení je založeno na triku, kterému se říká krátké spojení. Když jsem je četl, vybavila se mi knížka vydaná v roce 1947 Co nám lhali o našich dějinách, v které Zdeněk Kalista reagoval na nacistické přepisování českých dějin. Němečtí kolonisté, lokátoři, které čeští králové povolávali do Čech, nepřicházeli do neosídlené země. Bohatí kupci, kteří vykupovali půdu, zakládali města a provozovali výnosné podnikání, využívali pracovní sílu místního obyvatelstva; v tomto smyslu nelze mluvit o jednoznačně německé práci, říká Kalista. V Posseltově pyšném „my“ není nesnadné zaslechnout echo velkoněmeckého „wir“.

Němci ve studiích a knihách o Praze nemohli popřít její slovanský původ a převahu českého živlu, ale s oblibou prohlašovali, že o německém rázu města rozhodují kameny, stavby prováděné staviteli přicházejícími z Německa. Jako příklad uvádějí Petra Parléře, člena rodiny kameníků, stavitelů a sochařů, kteří se podíleli na stavbě významných gotických chrámů v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Francii, Chorvatsku. Stavitelství středověku, právě tak jako architektura pozdější renesance a baroka, se vyznačovala univerzálním rázem. Italští barokní stavitelé výrazně poznamenali architekturu zemí severně od Alp. Tvrdí-li Pithart, že baroko vtisklo naší zemi český ráz, mohl by někdo namítnout, že jde spíš o vliv importu než o lokální zvláštnost – takzvaná českost má italské kořeny. Také rozhodující účast Itala Rastrelliho při výstavbě Sankt–Petěrburgu nemůže tomuto městu upřít jeho zvláštní charakter daný záměrem Petra Velikého a podílem ruských řemeslníků oživujících architekturu lidovou polychromií.

2/ Vyvracet jeden omyl druhým, oplácet stejné stejným by bylo samozřejmě nesprávné. Kdo popře vliv německé kultury a práce – dodejme: platí to i o účasti Židů hlásících se k Němcům – na utváření životních, duchovních a materiálních podmínek obyvatel Českých zemí, octne se mimo historickou realitu. Soustřeďujeme-li v dosavadních kapitolách v první řadě rubu této problematiky, tedy tomu, co Palacký nazval „zamítáním způsobů a řádů německých od Čechů“, neznamená to, že nepřijde na řadu líčení pozitivních stránek česko–německého soužití a styku. I v této oblasti se najde mnoho neznámých a zamlčovaných okolností a faktů.

Zatím se ještě zastavme u Kalistovy polemické knížky a věnujme pozornost jeho úvahám o vlivu husitského hnutí na obranu a povznesení českého národa. Zdůraznil, že „husitství vytlačilo z našich měst kapitalistickou vrstvu německého patriciátu, která spočívala tíží svých rentových nároků na drobném pracujícím českém člověku.“ Kalista, na rozdíl od většiny katolických historiků, nepovažuje husitství za osudový omyl, za vychýlení českých dějin. S mnoha historiky je zajedno v tom, že Husovo učení zásadním způsobem posílilo národní vědomí a jako nedílná součást české víry zabránilo postupující germanizaci českého území. Někteří němečtí autoři dokonce tvrdí, že Husovi nešlo v první řadě o nápravu víry a církve, ale o prosazení bojovného nacionalismu. Fritz Mauthner (1849–1923), filosof, spisovatel, esejista, který studoval na pražském německém židovském gymnáziu jako Kafka, prohlásil, že Hus se dal upálit ne pro víru, ale pro lásku k češtině a vlasti.

Z Kalistových poválečných úvah za zmínku stojí i jeho polemika s Josefem Pfitznerem, profesorem východoevropských dějin na Německé univerzitě v Praze a náměstkem pražského primátora, který byl za aktivní účast při prosazování násilné germanizace v Českých zemích popraven. Kalista odmítl Pfitznerovu pohrdavou charakterisitku Karla IV. jako netvůrčího míšence, který, pokud něčeho dosáhl, mohl za to jen dík vlivu germánské kultury. Sudetští Němci po válce zdůraznili právě tuto složku Karlova působení, jak o tom svědčí pojmenování jejich nejvyššího vyznamenání – řádu Karla IV.

Němečtí historikové, a nejen vyznavači germánského snu o dobytí „barbarského Východu“ a mýtu Wacht am Rhein (Stráže na Rýnu), poukazovali na to, že již pohled na mapu, kde hranice slovanského osídlení vyznačená hradbou hor vniká do německého osídlení (Hitler mluvil o trnu zabodnutém do těla Germánie), vzbuzuje dojem, že jde nejen o demografickou, ale přímo zeměpisnou anomálii. Hlasatelé germanizace středoevropského prostoru s nelibostí konstatovali, že „zemské srdce Germánie“ je obsazeno cizí národností. (Gustav Freytag)

3/Doba, kdy se u nás vzedmula vlna oddanosti k Západu (jeden polistopadový publicista dokonce přišel s nápadem, že by se Česká republika měla stát jedním ze států USA: z Prahy do Washingtonu je prý blíž než z Honolulu do Washingtonu), byla příznivá až k nevraživosti ke všemu, co připomínalo Východ, počínaje křesťanskou misí Konstantina a Metoděje a Benešovou návštěvou u Stalina za války konče. Tohoto „ducha doby“ s žurnalistickou razancí vyjádřil Dušan Třeštík, když misi slovanských věrozvěstů upřel její liturgický i národní význam. Naproti tomu Roman Jakobson, ruský lingvista světového významu, který považoval Čechy za svůj domov, vyzvedl nadčasové působení jeho náboženské a civilizační mise: „Osud Konstantinova učení ukázal sílu Slova, trvalost myšlenky. Nikdo ji nezničil a ani nemohl zničit násilím, neboť je hodnotou jiného řádu.“ Třeštík po roce 1989 hovořil o tom, že Češi se musí protrpět postmoderním „očistcem“, aby se káli za to, že se po staletí opájeli vlastními mýty. Aby ukázal, jak je třeba nemilosrdně skoncovat s vžitými historickými představami, bez výhrad a skrupulí prohlásil uctívání Cyrila a Metoděje za omyl. Podle jeho názoru by se místo věrozvěstů přicházejících z Východu měl světit svátek Svatoplukův, který jejich působení učinil přítrž. Velkomoravský panovník, známý jako „drsný válečníka a rozkošník“, nevycházel zadobře s biskupem Metodějem, který mu vyčítal jeho nevázané jednání a podle Josefa Pekaře „jeho duchamornou hořkost všech rozkoší stavěl na pranýř“. Naproti tomu němečtí kněží, vyznavači latinské liturgie, byli vůči němu velkorysí – odpovídalo to jejich úsilí a záměru vliv slovanské liturgie a kultury na velké Moravě omezit a popřít. To se jim podařilo – Svatopluk po Metodějově smrti slovanské kněze vyhnal v řetězech ze země nebo je prodal do otroctví.

Podle Třeštíka panovník provedl zásadní zvrat v dějinách západních Slovanů – obrátil kormidlo směrem k Západu. Ideolog „českého očistce“ prohlásil, že latina byla pro všechny národy výhodnější, protože podporovala sjednocení křesťanských národů a zabránila rozdrobení víry podle místních podmínek. Latina samozřejmě nebyla výhodnější pro zástupy věřících různých jazyků a etnik, nýbrž pro představitele církve, kteří se snažili pod novými zákony a prapory obnovit moc Říše římské. Literární latina se ustavila a kodifikovala v 1. století, ale v době nástupu křesťanství hovorové řeč, kterou mluvilo obyvatelstvo Itálie i lid v římských provinciích, se od klasické latiny významně vzdálila; jde již o začátky pozdějších románských jazyků – italštiny, francouzštiny, španělštiny. Jako bohoslužebný jazyk však klasická latina posloužila církevnímu univerzalismu. To, že byla srozumitelná jen představitelům církve, patřilo k jejím přednostem – přicházela jakoby odjinud; byla zahalena tajemstvím. Představitelé církve neusilovali o to, aby masy věřících měly přímý přístup k božímu slovu, ale o to, aby privilegium kněží jako výhradních zprostředkovatelů styku mezi zástupy věřících, Bohem a jeho učením nebylo ohrožováno liturgií provozovanou v národních jazycích.

4/Překlad bible do jazyka srozumitelného všem slovanským národům a kmenům byl pro tehdejší šiřitele západní moci a víry (jde o dvě strany téže mince) nebezpečný. Církevní slovanština pozvedla sebevědomí kmenů a národů tím, že již nebyly odkázány na šíření víry ze západních zemí, zejména německých, které tehdy přebíralo dědictví rozpadávající se Říše římské. Historici, obhajující latinskou liturgii a prvenství západní kultury, nejsou s to ocenit skutečnost, že český národ poprvé vstoupil do evropských a světových dějin podílem na zrodu prvního slovanského spisovného jazyka, který dodnes slouží církevním účelům. Z velké Moravy a z Čech prvních Přemyslovců se šířily slovanské bohoslužebné knihy do Ruska, Bulharska, Polska a dalších zemí. Mezinárodní centrum slovanské liturgie se v Sázavském klášteře udrželo ještě půl století po rozštěpení křesťanství na latinskou a slovanskou větev. Karel Čapek krátce po válce psal o sv. Prokopovi, zakladateli Sázavského kláštera, jako o světci, který by se měl místo sv. Václava stát patronem českého národa. Prokopova víra byla lidu jednak bližší, jednak on a jeho lidé ji do krajnosti bránili před Němci, šiřiteli jiných mravů a zvyků. Legenda o sv. Prokopu ze 14. století patří spolu s Dalimilovou kronikou k staročeským památkám vyjadřujícím hlasitý vlastenecký odpor vůči Němcům. To je také důvod, proč slovanský klášter na Sázavě nepatří dnes k privilegovaným poutním místům katolické církve a proč sv. Prokopovi její představitelé nevěnují pozornost.

Třeštík a historici, kteří starou historii podivným způsobem aktualizují (dík přijetí západní civilizace jsme neskončili ve východní despocii), podceňují úlohu jazyka jako základní složky národního vědomí a přehlížejí skutečnost, že slovo jazyk znamenalo v dávných dobách národ. Odpůrce východního křesťanství, pravoslaví a Byzance nepřekvapuje, že archeologové na území Velké Moravy nenarazili na písemné památky, ani je nepřekvapuje skutečnost, že literární památky z dob Velké Moravy a z Čech se u nás nedochovaly; existují jen jako zlomky a ohlasy opatrované mimo naše území – v Rusku, Bulharsku, Chorvatsku. Lze si ovšem těžko představit, že by k velkolepému rozvoji materiální kultury, sakrálních staveb, obydlí, pohřebišť, zbraní, uměleckých předmětů, oděvů, šperků, nástrojů došlo bez přítomnosti slovesné vzdělanosti? Z dějin víme (připomeňme pobaltské Slovany a obyvatele Východního Pruska), jak vítězná latinská církev na dobytých územích nestrpěla přítomnost ani nejmenších stop materiálních a duchovních památek poražených barbarských a kacířských národů. Sjednocující silou, která pohanské národy hnala do jednoho houfu, nebyl jen kříž a kropenka, ale také meč, řetězy a oheň.

5/ Nejsem stoupencem dalekosáhlých historických hypotéz a prognóz, ale snad si můžeme dovolit úvahu, jakým způsobem by se vyvíjel slovanský svět, kdyby vpád Maďarů nepřerušil spojení západních a východních Slovanů a kdyby němečtí biskupové a panovníci nejednali pod tlakem pověstné expanze na Východ (Drang nach Osten). Vznikla by velká říše sjednocená východní liturgií a spisovaným jazykem vytvořeným učenými soluňskými bratry? Mohl by tento slovanský jazyk sjednotit slovanské národy a kmeny, jak se to podařilo němčině, která překlenula mnohem větší jazykové rozdíly, než s jakými se setkáváme na území obydleném Slovany?

Buď jak buď, Svatoplukovo rázné přihlášení k Římu zaručilo saským a bavorským kněžím privilegovaná místa v českých zemích, na Slovensku i v Panonii, kterou původně papež přidělil Metodějovi. Pod povrchem sporů o liturgii probíhal mocenský boj o středoevropská a východní teritoria. Nepřekvapuje, že tuto skutečnost a taktiku po tisíci letech otevřeně hlásali mluvčí nacistických okupantů: „Christianizace středoevropského prostoru ovšem znamenala v tehdejších poměrech také germanizaci.“ (Rudolf Jung) Je to jakoby ozvěna dávných argumentů bavorských biskupů, kteří roku 900 žádali papeže, aby jim svěřil nadvládu nad „méněcenným lidem slovanským“.

Nejlepší způsob, jak bojovat s nevýhodnými fakty, není jejich polemické vyvrácení, nýbrž prosté umlčení, ignorování. Tímto způsobem postupovali sudetští akademičtí odborníci v obsáhlém sborníku Das Sudetendeutschtum (Sudetoněmectví), Brno / Praha / Lipsko / Vídeň, 2. vydání 1939. Wilhelm Weizsäcker, profesor Německé univerzity v Praze, ve studii o právu v Českých zemích dospívá k závěru, že Češi byli od počátku závislí na německém právu. Klade si dokonce otázku, zda slovanské kmeny v Čechách nepřevzaly některé právní zvyklosti od germánských kmenů, které kdysi obývaly českou kotlinu. To patří do oblasti ničím nepotvrzených mýtů. Na druhé straně však autor vůbec nebere v úvahu klíčové období Velké Moravy a raného českého státu, kdy u nás vzniklo mezinárodní kulturní centrum založené na církevní slovanštině. Najdeme-li v celém 650 stran čítajícím sborníku sudetských znalců jen jedinou okrajovou zmínku o Cyrilu a Metodějovi, neudiví nás, že pozornosti profesora Weizsäckera unikl staroslověnský právní kodex Zakon sudnyj ljudem, který ve 32 článcích formuluje normy občanského a trestního práva v období, kdy v našich zemích probíhal dlouhodobý proces christianizace.

ZDROJ >>