RECENZE: Takhle se dělá show. Elton John se spolehl hlavně na hity
Devětašedesátiletý britský skladatel, klavírista a zpěvák by mohl o generace mladší kolegy učit, jak se dělá minimalistická, ale přesto účelná show. Navzdory tomu, že za dvě a půl hodiny trvající koncert jen párkrát vstal od klavíru a k publiku prohodil dohromady několik vět, přiměl sedící návštěvníky zvednout se a víc než polovinu večera prokřepčit pod pódiem.
Přitom si Elton John vystačil vlastně s málem. Střídmá scéna s jednoduchými světly, žádná hradba aparátů, ale relativně malé zesilovače, které by jindy stačily i do klubu. A velké koncertní křídlo.
Také kapela byla poskládaná jednoduše – až na dvě bicí soupravy. Za tou jednou šlapal jako spolehlivý motor jedinečný Nigel Olsson, který Eltona doprovází od raných sedmdesátých let. Ta druhá, spíše perkusivní, dodávala celému koncertu šmrnc. K tomu jeden kytarista, jeden basák, klávesista a samozřejmě hlavní hvězda za klavírem.
Na možnosti O2 areny měl koncert velice vyvážený zvuk. Ono s takhle komorní kapelou ještě aby ne.
Ovšem nejlepší na celém večeru byla takřka dokonale zvolená dramaturgie. Z nové desky Wonderful Crazy Night vybral Elton John jen dvě skladby – vypalovačku Looking Up a baladu A Good Heart.
Jinak servíroval prakticky od začátku do konce hity – The Bitch is Back, Daniel, Rocket Man (s pravda trochu zbytečně dlouhým úvodem na klavír), Your Song nebo Saturday Night’s Alright for Fighting.
Skoro se nemluvilo, celý koncert odsýpal v rychlém tempu, a tak málem nebylo kde vydechnout. Před přídavkem v podobě Candle in the Wind a Crocodile Rock se Sir Elton ještě vybraným šťastlivcům tísnícím se pod pódiem podepsal a bylo po všem.
Jenže to celé trvalo solidní dvě a půl hodiny a nebyl prostor pro nudu. Tak to vypadá, když takřka sedmdesátník dělá poctivou a nevyumělkovanou show.
