Turci v Rojavě: úspěchy a rizika

Rostislav Iščenko
13. 10. 2019   ukraina

Erdogan tak nejvýše, s přispěním Asada, zcela skoncuje s kurdským nezávislým územím. Současný stav věcí je možný v důsledku rozhodnutí Trumpa zcela stáhnout americké jednotky ze Sýrie. Demokraté v Kongresu a generálové Pentagonu stále bojují proti tomuto rozhodnutí, ale strategicky již nemohou nic změnit. I když připustíme, že se jim podaří Trumpa zlomit, americké jednotky nezačnou přece operaci na očištění severní Sýrie od Turků. Je to válka proti spojenci NATO, přičemž bez šance na vítězství. 

Pokud by se Američané po ústupu jednoduše opevnili v nových pozicích, bylo by to pro ně horší, než kdyby odešli úplně (nic se nedá dělat polovičatě). Turci získají zkušenosti s úspěšným tlakem na USA a budou pokračovat v tomto tlaku, Kurdi získají zkušenosti s americkou zradou, ztratí svou bezvýhradnou víru v USA a zahájí tichá separátní jednání za zády Yankee. Navíc zůstanou veškeré náklady spojené s neperspektivní přítomností vojáků.

Kromě toho začal Trump stahovat jednotky až poté, co v důsledku svého úspěšného útoku na pozice demokratických levicových liberálních globalistů a republikánských pravicových konzervativních jestřábů získal relativně volné ruce. Pro Trumpa je realizace jeho koncepce zahraniční politiky (alespoň v posledním roce jeho prvního prezidentského období) nejdůležitějším prvkem volební kampaně. Takže se bude snažit uhájit své rozhodnutí. A na Nový rok (pokud ne dříve) už bude pro USA pozdě měnit úmysl.

Zdálo by se, že je vše zřejmé, USA ustupují, útočící Turci potřebují ruskou podporu a proto budou konzultovat své kroky s Moskvou, proto se ruské pozice na Blízkém východě, které již jsou dominantní, dále posilují, autorita Moskvy roste. To vše je pravda. Jsou však nikoli tak zřejmé, zato však dlouhodobé faktory, které Trump nepochybně bere v úvahu a které mohou podstatně ovlivnit celkové rozložení sil na Blízkém východě, ovšem nikoli v náš prospěch.

Až doposud to byla americká přítomnost v regionu, navzdory skutečnosti, že americké zájmy odporovaly tureckým i íránským zájmům, která vedla k oslabení pozic USA a k posílení postavení Ruska, které se spoléhalo na dva mocné spojence. Výsledkem bylo, že Rusko šetřilo zdroje, ale USA, které se kromě Kurdů pokusily zapojit ve svých zájmech Saúdskou Arábii a Izrael, vynakládaly zdroje stále rychleji. Rijád prohrál všechny vojenské a politické kampaně, které zahájil, a bez americké podpory riskuje, že se pohrouží do krize, z níž se již nevynoří (což USA nemohou připustit). Tel Aviv nemá dostatečně volné ruce, když jsou ruská vojska za zády Syřanů, a Sýrie, Turecko a Írán jsou chráněny před izraelskými letadly systémy protivzdušné obrany S-300 a S-400, které jsou již ve vlastnictví příslušných zemí. To znamená, že pokud začnou padat letadla izraelských leteckých sil, nebude to konflikt Tel Avivu s Ruskem, ale se sousedy. Snižování vojenských možností Izraele a jejich zvyšování vůči němu nepřátelského Turecka, Sýrie a Íránu staví židovský stát do nejkomplikovanější pozice od války v letech 1947-1949. Izrael již nemá ani technickou, ani morální, ani organizační převahu nad svými potencionálními protivníky, kteří disponují lidmi, kteří byli ostřelováni během dlouhého a obtížného konfliktu, a armádami, které ochutnaly chuť vítězství. Tel Aviv ztratil i svůj poslední argument - nadvládu ve vzduchu.

Poté, co USA opustí Sýrii, se Izrael i Saúdská Arábie ocitnou tváří v tvář silným protivníkům, kteří jsou jejich politikou v posledních 10 letech vážně poškozeni a chtějí se pomstít. Jedinou nadějí Tel Avivu a Rijádu je zprostředkování Ruska. Jejich zástupci již v Moskvě ohledně toho půdu sondovali, ale dosud nejsou s to jít na dostatečné ústupky. Rusko však zjevně nemá zájem ani o vojenskou porážku, nebo dokonce (v lepším případě) o politickou marginalizaci Izraele a Saúdské Arábie. Ruské pozice v regionu lze udržet bez neúnosných nákladů na zdroje pouze v případě, že bude zachována rovnováha sil hlavních hráčů v regionu. Íránská nebo turecká nebo dokonce společná íránsko-turecká dominance na Blízkém východě povede k nárůstu rozporů s Moskvou a k jejich postupné orientaci na vytlačení Ruska z regionu či jeho oslabení zapojením dalších center globální moci v regionu.

Ale zprostředkování mezi zeměmi tak odlišnými a nepřátelskými vůči sobě, jako jsou Izrael, Sýrie, Turecko, Írán a Saúdská Arábie, a ještě s přihlédnutím k východní mentalitě, je záležitost také nevděčná. Američané spálili svou autoritu při pokusech prosazovat na Blízkém východě různé mírové plány. Autorita Ruska v tomto regionu je dnes jako nikdy vysoká, ale na příkladu USA a SSSR víme, jak rychle se celé Himaláje autority rozpadají na písek.

USA, když vlastně nuceně opouštějí Sýrii, se spoléhají na to, že poté, co ztratily společného nepřítele, se bývalí spojenci rychle navzájem rozhádají kvůli zostření reálně existujících rozporů a absenci nutnosti spojovat se proti společné hrozbě. Až dosud byla ruská politika vždy dostatečně pružná a kompromisní, aby se Rusko důstojně dostalo z těch nejkomplikovanějších situací. Ale zaprvé to neznamená, že tomu vždycky tak bude, a za druhé, Východ je citlivá záležitost a Blízký východ ještě citlivější.

Mimochodem, obdobně se Trump pokouší se zachovat i na Ukrajině. Místo toho, aby jako demokraté vzdoroval ve zjevně prohrané situaci, pokouší se přesunout problémy Kyjeva na Evropskou unii, ale zároveň si zachovat možnost k zasažení kdykoli. Pokud tedy ukrajinská krize dříve prohlubovala rozpory mezi EU a USA, po zmizení Washingtonu, jako dráždícího faktoru, má zostřovat rozpory mezi EU a Ruskem. A těch rozporů je hodně. Dokonce ani ohledně Severního proudu 2 nemá EU jednotnou pozici. Pokud jde o vyřešení ukrajinské krize celkově, EU by si chtěla udržet kontrolu nad ukrajinskou politikou (vzdá se části ukrajinských území ve prospěch Ruska, ale neuzná legálnost jejich odtržení) s tím, že zaopatření zbytků ukrajinské státnosti (organicky neschopné přežívat na vlastní náklady) by muselo být na bedrech Ruska. Je jasné, že Moskvě tato varianta nevyhovuje, že souhlasí s přesným opakem, aby existenci zbytků (Ukrajiny, pozn. překl.) platila EU, ale aby tam politicky dominovalo Rusko. A to už je důvod ke konfliktu.

Celkově odchodem z nejrůznějších míst pod heslem "domluvit se s Ruskem" Trump skutečně odstraňuje většinu formálních důvodů konfrontace mezi Washingtonem a Moskvou. Ale tím, že odstraní z těchto míst USA, jako prvek, proti němuž se všichni přátelili, vytváří podmínky pro zhroucení slabých spojenectví na základě organicky jim vlastních přirozených rozporů.

Zda se mu to podaří, to je druhá otázka. Opakuji, že v posledních desetiletích byla ruská diplomacie hodně obratná (na úrovni klasických modelů z 19. století, a možná ještě více), ale výzva, která nyní před ní je, není triviální. V zásadě nemohu ani nyní určit, zda řešíme daný soubor úkolů "u tabule" v režimu reálné omezené doby s mnoha neznámými.

Takže turecká ofenzíva, která znamená odchod USA, je nesporným důkazem našeho strategického vítězství, ale konec války je ještě daleko a nepřítel je silný, zkušený a zákeřný.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
https://ukraina.ru/opinion/20191011/1025293890.html

ZDROJ >>