Turecko, Sýrie, Irák ve válce o vodu

8. 8. 2018    heise.de Sýrie a Irák jsou rukojmí Turecka. Protože Eufrat a Tigrid přivádějí stále méně vody a panuje trvající vlna veder a sucha, přibývá v Iráku protestů.
Horko a sucho není pouze v Evropě, ale i v Iráku. Horko a sucho bylo vedle nezaměstnanosti důvodem mnoha protestů v jižním Iráku, zejména v Basře mezi Irákem a státy Zálivu, kde již před týdny stoupaly teploty na téměř 50 stupňů a zásobování elektřinou a pitnou vodou fungovalo jen částečně. Irán zásobování elektřinou v pohraničním území s Irákem silně omezil kvůli trvajícím sankcím a rostoucímu zadlužení v důsledku vlny veder. 

Ačkoliv je provincie Basra bohatá na ropu, podle mínění obyvatel se z produkce ropy z ústřední vlády navrací příliš málo. Nyní se však protesty rozšířily i do jiných oblastí, a zasáhly Bagdád, Babil Nadšaf a Kerbalu.

Konflikt se v současnosti natolik rozhořel, že zesílilo volání po autonomii. Provinční vláda většinově schválila petici za nezávislý region, ale její úřední doba již skončila vlastně minulý rok. Nové regionální volby se kvůli množství vyhnanců mají konat v sunnitských oblastech teprve koncem roku.

Po sporných parlamentních volbách v květnu ještě neexistuje ani vláda. V současnosti si konkurují dvě šiitské skupiny, blok Sairoun kolem Moqtada al-Sadr a ještě úřadujícího šéfa vlády Haidar al – Abadi a a aliance Fateh kolem Hadi al-Ameri a bývalého šéfa vlády Nouri al-Maliki , aby dosáhli koaliční většiny i u sunnitů a Kurdů. Tyto tábory se však protesty nezabývají, i když bude situace výbušná, pokud se přidají obyvatelé v sunnitských a kurdských oblastech a za demonstranty se postaví vlivný duchovní Ali Sistani.

Je tu však i vlna veder s vyhlídkou na období sucha, která by mohla přispět k větší nestabilitě v Iráku.Al Abadi sice koncem července propustil ministra energetiky Quassima al- Fahdaviho, což ale konflikt neukončí. Zatímco utvoření vlády dává na sebe čekat a velká část sunnitských oblastí, zejména velká města jsou zničena válkou proti IS, teroristická organizace se v podzemí zjevně znovu zformovala a zostřuje válku útoky, přepady a únosy. Cílem útoků jsou i elektrické sítě.

Polovina zemědělské plochy v Iráku je již nevyužitelná

Včera bylo v Basře vedro 48 stupňů, v Bagdádu se 45 stupni to není o moc lepší. Nyní se k protestům přidali i zemědělci. Protestují proti rozhodnutí ministra zemědělství, aby se v provincii Divaniyah kvůli trvajícímu suchu a nízkém stavu vody v řekách Eufrat a Tigris nepěstovala rýže. Postiženy jsou i obilí, bavlna, slunečnice a fazole.Zemědělci se obávají o svou existenci a vyčítají vládě, že je nepodporuje nebo že jim chce škodit v zájmu jiných zemí.

Podle ministra zemědělství ve srovnání s rokem 2017 již polovina zemědělské plochy v Iráku není kvůli období sucha využitelná. I chov dobytka na jihu Iráku již není možný. Zvířata trpí žízní, kdo může, přesouvá se raději s dobytkem do oblastí, které jsou lépe zásobeny vodou. Na situaci nenese jen vinu vlna veder, ale i sousední země Turecko a Irán k tomu přispívají, neboť zadržují vodu. Problém není nový, ale vlna veder zhoršuje následky " boje o vodu".

Irák, stejně jako Sýrie, jsou rukojmí Turecka v otázce zásobování pitnou vodou, neboť jak Eufrat, tak i Tigris přitékají z Turecka. Teprve v únoru byla dána do provozu nová hráz Ilisu na Eufratu. Ale i hráze v Iránu a Sýrii snižují množství vody, takže nyní u Basry, " Benátek Východu", proniká na území stále více slaná voda kvůli deficitnímu vodnímu stavu. Proto již teď v provincii Basra není zemědělsky využitelná půda.

Oteplování klimatu a vodní politika Turecka mohou způsobit nové pohyby uprchlíků.

Situace pro Sýrii a Irák se vyostří, když Turecko dokončí projekt jihovýchodní Anatolie / GAP/, ke kterému patří i hráz Ilisu. Na Eufratu a Tigridu bylo postaveno nebo vzniká 22 přehradních hrází a 19 vodních elektráren a zavlažovacích zařízení, čímž má Turecko ještě lepší kontrolu nad vodou a adekvátně tomu může vyvíjet tlak na Sýrii a Irán za účelem prosazení svých cílů. Válka o vodu hraje důležitou roli i při bojích s PKK a syrskými Kurdy. Již mohutné vypařování vody z přehrad značně redukuje říční vodu, řeky nesou i méně náplavové země. Jsou obavy, že s ukončením projektu poteče do Sýrie a Iráku ještě podstatněji méně vody než dosud.

Irák sice v roce 1946 uzavřel s Tureckem smlouvu o regulaci obou řek, v ní je však jen dohoda, že Irák by měl být pouze informován o stavu vody a plánovaných úmyslech. V roce 1980 došlo k další smlouvě o technické spolupráci, ke které přistoupila i Sýrie. Jednostranně, ale bez smlouvy garantovalo Turecko průtok 500 kubíků za sekundu. Sýrie a Irák dohodly na základě tureckého příslibu, že Irák dostane 58 % a Sýrie 42% množství vody. K prvnímu těžkému konfliktu došlo v roce 1992, když Turecko po dokončení hráze Ata-Turk, rovněž součást GAP, zcela zastavilo Eufrat.

Turecko ale trvá na absolutní suverenitě nad přírodními zdroji své země. K tomu počítá nejen ropu, plyn a minerály, ale i vodu v řekách. Podle mezinárodního práva je to však sporné. Podle principu 21 Prohlášení konference OSN o životním prostředí člověka z roku 1972 má sice každá země právo suverenity nad přírodními zdroji své země, pokud to neškodí životnímu prostředí jiných oblastí a států. Opravdu neexistuje ustanovení, které zvýhodňuje Turecko a země na horním toku . Ty pak mohou země závislé na vodě a ležící na dolním toku vydírat. Konflikty kvůli vodě mezi Tureckem, Irákem a Sýrií jsou již starého data, ale nyní hrozí, že vytváření pouště bude razantně pokračovat.

Turecko buduje svou kontrolu nad vodou a využívá ji víc pro svou potřebu. Oteplování klimatu s vlnami veder a stále častějšími obdobími sucha problematiku zhoršují. Dají se očekávat nejen konflikty v Sýrii a Iráku kvůli přístupu ke zbývající vodě v řekách, ale i nové migrační pohyby, protože v částech Sýrie a Iráku se zemědělství stává nemožným , zásobování pitnou vodou již není zajištěno a vedro činí život nesnesitelným. Můžeme se tedy připravit na další uprchlické vlny, jejichž příčina spočívá v oteplování klimatu a národních egoismech. Sýrie a Irák jsou vnitřně blokovány konflikty a nemají žádné funkční národní vlády, které mohou prosadit úmluvy. Turecko to má tím ulehčeno.

Pro Novou republiku přeložila mgr. Zdeňka Holešová

ZDROJ >>