Vítejte na Balkáně. V zemích, kde ,pálí' politiky a kde ,zabíjecí kultuře' dominuje nesundání si bot

PODGORICA Jestli o mladých lidech něco platí, tak slabost pro sdílenou ekonomiku. V mém případě má podobu vyhlížení lidí obložených batohy a kufry a nevinné otázky, zda si nechtějí rozdělit náklady na taxi.

Prvotní pohled na Podgoricu, hlavního města Černé Hory, do níž jsem si z Budapešti koupila letenky, mě přesvědčil o tom, že Ziburova idea z jeho nové knížky - nemít plán je nejlepší plán - opravdu platí. Ačkoli jsem ve městě původně chtěla strávit první den, při pohledu na architekturu místních paneláků jsem okamžitě zatoužila vyrazit k moři.

Paneláková architektura v Podgorici.

Za svůj první cíl jsem si vybrala Budvu, která je pro místní přitažlivá zvláště v létě. „V Budvě je to jedna párty za druhou,” sdělil mi každý bez zaváhání při jediné zmínce. V zimě si však turisté musí vystačit s výhledem na moře a historickou částí města. Z Budvy, kde jsem přečkala noc pod nejméně čtyřmi dekami, zatímco návštěvnice z Ruska vypadala, že jedna je až až, jsem se rozhodla vyrazit ke Kotorskému zálivu.

Budva je oblíbeným místem pro místní lodě a jachty.

Do Kotoru se mi shodou okolností podařilo dorazit v den, kdy se místní chystali oslavit 500. tradiční karneval. „Při této příležitosti vždycky pálíme špatné ‚lidi,’ podle toho, co během roku předvedli. Obvykle jde o nějakého politika,” zasvětil mě do místní tradice majitel hostelu. Představa takového karnevalu v Česku mě pobavila. Při pohledu na facebookové komentáře a diskuse pod články textů, které si pro zábavu denně čtu, bychom totiž mohli mít jeden velký nekonečný karneval.

Tradiční kotorský karneval.

Ten nakonec nabídl především děti z místních škol a začínající mažoretky, i tak mám ale ráda, když se omylem ocitnu v centru dění, které je pro místní obyvatele nějakým způsobem důležité. Kromě karnevalu mi majitel hostelu doporučil také výšlap na kopec se starým opevněním. Ačkoli jsem měla pocit, že říkal něco o patnácti minutách, tajně doufám, že měl na mysli spíše padesát nebo raději víc.

Výhled z opevnění na Kotorský záliv.

Z historické části Kotoru mě na další cestu vylákal chorvatský Dubrovník. Přestože by Češi mohli Chorvatsko prakticky prohlásit za své kolonizované území, pro mě to byla první cesta na toto území. A ačkoli by se možná slušelo do něj dorazit v sandálech s ponožkami a řízkem v alobalu, místo v batohu a stále zimní počasí mi to nedovolilo.

Dubrovník mě stejně jako Bosna přivítal přívalem deště a stejně jako Kotor karnevalem. Po obhlídce historické části města a místech, kde vám dokáží naservírovat burger ve stylu Dartha Vadera, jsem se vyrazila ubytovat. Tentokrát na mě čekal téměř čerstvý právník z Nového Zélandu, Mexičan a kluk z Anglie, jehož národnost jsem s ohledem na těžkou angličtinu tipla do dvou vět. „Dostal jsem v Anglii pracovní vízum, teď ale chystám cestovat po Evropě. Prakticky tak dlouho, dokud mi nedojdou peníze,” řekl mi Novozélanďan, který mi se mi představil jako Tom. A jestli je něco oblíbeným tématem návštěvníků hostelů, je to nepochybně cestování. Výměnu tipů jsme podpořili panákem rakije a chorvatskou televizí v pozadí.

Pohled na historickou část Dubrovníku.

Z Dubrovníku mě do Mostaru čekala přibližně čtyřhodinová cesta s jednou hraniční kontrolou za druhou. Ačkoli nejsem největší fanoušek kontrol, jeden moment mám na nich obzvlášť v oblibě, a to zvuk nového tiskátka v mém pasu.

Cesta z mostarského autobusového nádraží.

V Hercegovině, kde se Mostar nachází, mě zaujala především jedna věc, a to barva místních řek. Navzdory tomu, že odpadků je možné vidět všude dost, jsou zde řeky pohádkově modré. Nejlepší výhled na tento přírodní skvost se v Mostaru nabízí kousek od kamenného mostu, jež dal městu svůj název. Ačkoli byl během bosenské války zničen, opět došlo k jeho obnovení a dnes je zapsán na Seznamu světového dědictví. Most obklopuje stará část města, které pocitově připomíná Český Krumlov, tedy až na ty minarety.

Pohled na staré město v Mostaru.

Přestože od války již nějaký čas uplynul, i dnes je z města patrné rozdělení na dva tábory. „Jsem tady na stáži u místní záchranky. V podstatě to tu funguje tak, že zde mají dvě lékařské fakulty a dvě záchranky a každá si operuje na svém břehu,” prozradil mi český student medicíny, kterého jsem překvapila českým ahoj místo hello.

„V Bosně existují celkem tři způsoby, jak se nechat co nejrychleji zabít: nesundat si boty, odmítnout jídlo a začít mluvit o válce, ledaže by o ní začaly mluvit sami, pak už je to v pohodě,” uvedl mě do bosenské „zabíjecí kultury” můj hostelový spolubydlící. Při pohledu na sundané boty a pomyšlení na dosud nepoloženou otázku o válce se mi poměrně ulevilo.

V Mostaru lze koupit ledacos - tašky, servírovací podnosy na kávu či lampičky za 20 euro.
Pohled na staré město v Mostaru.

Pokud si někdo umane, že během pár dní musí nutně vidět tři země, a to jen proto, že jeden most na fotkách vypadal dobře, musí počítat s dlouhou cestou zpátky. „Výlet” z Mostaru zabral do Podgorici přesně sedm hodin. Valentýnské ráno by si možná mnozí vysnili jinak, než vstávání v šest a další kontroly na hranicích, přesto proměna scenérií od modrých řek po zasněžené hory tyto drobné nepříjemnosti vyrovnala.

I když mě po vystoupení hned lákalo vyrazit z Podgorici kamsi pryč, rozhodla jsem se najít hostel a omrknout několik málo místních pamětihodností.

Podgorica

Navzdory tomu, jak moc miluju pobyty v hostelech, některé se nejeví jako to neideálnější místo k pobytu. Po příjezdu mě přivítal jakýsi pán, který mi lámanou angličtinou sdělil buď, že mám počkat v kuchyni, než mi připraví místo na spaní nebo že budu spát v kuchyni. Těžko říct. V kuchyni totiž opravdu nějaká „lůžka” na spaní byla a pokud by kuchyň nevypadala, že ji nikdo nejméně deset let nemyl, nejspíš bych neprotestovala. K definitivnímu rozhodnutí změnit místo mě však „přemluvil” majitel hostelu, když prohlásil, že mu nefunguje cosi s rezervačním systémem, má problémy s vládou, ale já tam klidně můžu zůstat zadarmo.

Za Jugoslávii se Sarajevem jako hlavním městem.

Druhý hostel již vypadal k světu... akorát v něm nikdo nebyl. Sídlil v panelovém domě, kam mě pustil přibližně desetiletý kluk, který se na mě celou dobu podezřele díval. Přestože dveře hostelu byly otevřené a na dveřích do recepce byl připevněn lístek, že majitel přijde hned, nikdo se ani při třetím pokusu neukázal. A jestli na něco nemám odvahu, tak spát zadarmo u podivného chlápka ve špinavé kuchyni nebo hostelu duchů.

Třetí pokus (po obřím burgeru s hranolkami na pošramocené nervy) se však ukázal jako hotová výhra. Čekal na mě totiž místní obyvatel Janko, který se ochotně smál veškerým mým vtipům, Japonec, co už sedm let v kuse cestuje a zrovna si to mířil do 90. země a žena z Turecka, která se nebála klást takové otázky jako kolikrát kdo chodí denně na záchod.

Nově nabyté známosti jsme následně začali utužovat prostřednictvím domácí rakije, jež byla v ceně už tak levného pobytu. Nakonec se Janko rozhodl pozvat nás na tradiční večeři, kterou budu ještě dlouho řadit mezi ty nejlepší z nejlepších. K jídlu totiž byly čevapi (u nás známé spíše jako čevapčiči) s domácím chlebem a majonézou.

Ty nejlepší čevapi, jaké si člověk dokáže představit.

Svou balkánskou dovolenou jsem se rozhodla zakončit u Skadarského jezera, na něhož jsou místní obyvatelé zvláště pyšní. Při povídání o ochraně sídlících ptáků se div nebuší do hrudi, a není se čemu divit, černohorská strana největšího balkánského jezera je totiž víc než působivá.

Černá Hora.

Naneštěstí se mi ale povedlo přejet zastávku Virpazar, kterou jsem považovala jen za jakési mezizastavení pro místní, kteří vždy vědí, kam se u silnice postavit, když to mají daleko na autobusové nádraží. Místo opalování u jezera jsem tak skončila v Baru. Bohužel nešlo o bar s domácí rakijí ale zaprášené město se silnicemi vhodnými tak akorát pro tank. Mým novým cílem se tak stalo moře, na jehož břehu Bar leží. K moři se mi nakonec dostat povedlo, akorát to nebylo moře vody ale moře odpadků a obydlí místních bezdomovců. No, tak snad někdy příště.

ZDROJ >>