Život v zemi disidentů

Jiří Jírovec
19. 10. 2019
"Svou pravdu nebudeme skrývat" Nebojácný Cimrmanův protirakouský pamflet nalezený v důmyslně maskované dutině krumpáče.
Zmodernizovaný pohled na československou historii podsouvá představu země naplněnou kvádry disentu, tedy masou, nenávidějící tehdejší režim. Monolitnost odporu kazili tak zvaní režimní umělci. Těmi byli, až na malé výjimky všichni, a tak se na ně nevztahuje #MeToo: "I já chtěl, režim sem, režim tam, peníze a slávu."

Minulost nelze pojímat jako společnost hlupáků, kteří nalítli režimní propagandě a proti nim stojící disidenty, kteří riskujíce vlastní pohodlí burcovali, burcovali a burcovali…

Obrázek se změní, když vezmeme v úvahu, že jsme nežili ve vzduchoprázdnu, že svět, tedy USA, Evropa i oblast RVHP či Varšavské Smlouvy, prošel v letech 1945-1989 vlastním vývojem. Vždy šlo o geopolitické zájmy a likvidaci nežádoucího pokusu o vybudování sociálního státu.

Tlachy o demokracii, tedy vládě lidu, měly být klínem, pro politické oslabení států východního bloku. Ve světě žádná demokracie neexistuje. "Zavedené demokracie" jsou ovládány penězi. Poslední Obamovo zvolení přišlo na miliardu dolarů. Lze předpokládat, že stejná částka byla investována i do poraženého kandidáta. Mezi takové peníze nikdo další nepronikne.

Naše "demokracie je ohrožena" ječí ti, kteří ztrácejí půdu pod nohama. "Slíbili jsme (cosi) voličům" zní výmluva, proč místo spolupráce chtějí bořit vše, co pochází od protivníka.

Bojujeme za lidská práva v Tibetu a Číně, ale neuvědomujeme si, jak obtížně dosažitelná jsou ta naše, definovaná v Článku 30 Listiny základních práv a svobod:

(1) Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele.

(2) Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.

Přiměřenost hmotného zabezpečení ani pomoc v hmotné nouzi nejsou dostatečně definovány. Z potřebného se stává sprostý podezřelý, který místo podpory naráží na výmluvy, proč to či ono nejde. Na střechu nad hlavou se nedostalo.

První část svého pracovního života 1965-1986 jsem prožil v Praze. Od roku 1967 jsem pracoval na Přírodovědecké fakultě KU. Byli jsme parta nestraníků z vlastní vůle. Většina z nás měla "za pasem" rok nebo dva na některé západní univerzitě.

Měli jsme výhrady k lidské blbosti, která se vyskytuje v každém režimu a je, jak říkával Jan Werich, nevyplelitelná.

Žili jsme ve společnosti, která měla chyby, ale byla naše. Neměli jsme potřebu bořit, co se vyvíjelo směrem k lepšímu. Byli jsme "režímními" studenty, vědci, pedagogy a v tom nejširším slova smyslu režimními občany.

Současný pohled zpět je ovlivněn potřebami propagandy, tedy upravené pravdy, šířené prostřednictvím ÚSTR. Vhodná informace se zdůrazní a nevhodná potlačí.

Jako příklad lze uvést měnovou reformu z roku 1953. Zdůrazňuje se, že Zápotocký lhal, lid byl okraden a protestoval. Potlačuje se informace o tom, že po válce došlo k měnovým reformám ve většině evropských zemí, byl odstraněn přídělový systém a bylo zavedeno pensijní a zdravotní pojištění pro celou populaci.

Mluví se o tom, že komunisté nechtěli rock'n'roll. Nemluví se o tom, že v některých státech USA byl Elvis Presley na indexu a jeho koncerty byly zakazovány. Pánevní pohyby Elvise byly považovány za škodlivé pro oči cudných jižanských mladíků. Rock'n'roll, černošský slangový výraz pro rychlý sex (povalit a pomuchlovat), byl některými americkými pablby považován za komunistický import.

Mluví se o tom, že byla potlačována angličtina. Nemluví se o tom, že "ochrana vlastního jazyka" a obecněji národní kultury není omezena na komunistický režim. Stačí se podívat na Québec, jak si chrání francouzštinu. Nemluví se o tom, že kamarádi říkali anglicky zpívajícímu Bobkovi, že je blbej, protože mu stejně nikdo nerozumí a kdyby zpíval česky, dal by obživu českým textařům.

Mluví se o tom, že režim byl nepřátelský vůči pilotům, kteří přežili válku o Británii a vrátili se domů. Nemluví se o tom, že utíkali z republiky, aby mohli bojovat proti vlastní zemi, kdyby vypukla další válka. Která nenávist byla dřív - režimu vůči nim nebo jejich vůči režimu?

Mluví se o disentu, jako o záchránci naší společnosti. Nemluví se o tom, že události konce osmdesátých let byly výsledkem geopolitických her.

Nemluví se o tom, že politický disent je určitý způsob podnikání nebo, chcete-li, obživy. Musíte mít produkt, vhodného investora, reklamu a ochranu před krachem. Takový pohled je možné dále zcyničtět: úspěšný disident získá moc, majetek a kariéru.

V povídce Šimka a Grossmanna "K čemu mě otec nutil" je tato pasáž:
Před branou ukázal otec na píchačky, blyštící se u vchodu a pravil: "Přestáváš být dítětem, stáváš se soustružníkem. Kupředu Václave!" Mistr Podhola mě přivítal širokým úsměvem: "Tvého otce znám, chlapče, vedl u nás stávky. Ty však budeš muset pracovat!"

Zmínil jsem prostředí nestraníků na Přírodovědecké fakutě. Také my jsme museli pracovat. Neměli jsme čas na hry s pseudorevolučními myšlenkami, které disent šířil prostřednictvím zahraničních vysílaček.

Disent jsme nezajímali, ten si dokola obehrával svůj scénář mírného pokroku v mezích zákona. Žádné trhání košil a pochod s obnaženou hrudí proti pomyslným komunistickým kulometům. Žádný program. Žádné výzvy ke svržení nenáviděného režimu. Ostatně i Charta 77 byla šířena jen prostřednictvím Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy.

Disent nás nezajímal, stejně tak jako nás nezajímali trempíři, kteří kdysi jezdili pod širák z Branického nádraží. Disent se po roce 1989 stal součástí establishmentu. Ti "chytřejší" získali moc, peníze a postavení. Stav společnosti jim byl a je u prdele.

O disidentech se na fakultě nemluvilo. Pokud vím, Chartu 77 na fakultě nikdo nepodepsal. Směska komunistů poražených v roce 1968 a několik nestraníků kolem Havla nikoho nezajímala .

Nebyl to náš šálek čaje.

ZDROJ >>